Zorai

Když Ur vytvořil starý svět, nebyl si vědom toho, že ve vesmíru existuje temná síla, kterou v sobě nosí vše živé i neživé. Je způsobena působením prastarého zla, zla jež vychází ze zapomenutého světa, kde sídlí nejmocnější z temných bohů. Jeho existence je utajená a téměř nikdo kromě jej samotného ani nezná jeho jméno. Tento bůh poskvrní vše co je vytvořeno a poskvrnil i Urův svět.

Ur se mohl divit jak chtěl, ale za žádnou cenu nedokázal zjistit, odkud že přicházejí démoni na jeho svět. A nejen démoni, také všechna chamraď, co by chtěla jen ničit… Nechal tu záhadu být, říkal si, že noví obyvatelé jeho nového světa ji snad dokáží vyřešit. A ti také řešili, zakládali paladinské řády, pořádali divoké štvanice na stvůry z pekel. Nikdo z nich nevěděl, kde se stala chyba, ale pravdou je, že jeden z paladinů byl těžce zraněn v boji a stvůry si ho odtáhly s sebou.

Po pět dlouhých let držely rytíře zavřeného v podzemí, překrucovaly jeho rozum, jeho víru, jeho ideály, jeho sny. Po pěti letech se jim podařilo obrátit rytíře na stranu zla a chaosu. A to on tehdy přišel na nápad přitáhnout pozornost svého nového boha na tento svět. Padlý rytíř prováděl s temnými kněžími bestiální rituály a jednoho dne se konečně dočkal. Oko jeho boha se otočilo směrem ke světu. Vrhlo tím směrem svého posluhovače, temného pána chaosu Drarnara, který začal s rytířem spřádat intriky a plány.

Temný pán brzy zjistil, že démoni na tomto světě jsou slabí a proto vymyslel plán, jak je posílit. Povolal několik nižších bohů tohoto světa a stvořil rasu válečníků. Nedal rase žádné jméno, ani jednotlivé členy nepojmenoval, to nebyl jeho záměr. Příslušníci té rasy byli velikostí srovnatelní s člověkem, ale Drarnar jim dal do vínku obrovskou sílu, houževnatost a bojovou zdatnost. Moc inteligence rase nevěnoval, chtěl mít jen hračky pro jeho démony, hračky, na kterých si mohli zlepšit svoje dovednosti v zabíjení lidí. Pěstoval tu rasu jako prasata na porážku. Dostávali jíst, dostávali nějaké oblečení, ale stále je démoni lovili. Čas od času se stalo, že démon padl za oběť nějaké hračce, ale to temný pán ignoroval.

Nižší bohové byli uplaceni mocí a jejich Úkolem bylo udržovat chovný stav těch lidí. Nižší bohové byli tři, ale postupně odcházeli, nechtěli se podílet na zvěrstvech, které se odehrávaly v jeskynních komplexech. Nakonec tam zůstal jediný - bůh Zor. Tomu bylo ubohých stvoření tak trochu líto. S radostí pozoroval, jak se spolu ti tvorové dorozumívají a přál jim, aby mohli jednoho dne utéci. Sám nemohl vědět, že za rok přijde ta chvíle…

Temný pán přišel za ním a vyjádřil své přání. Všechny hračky mají být zabity.

„Proč chceš zničit něco, co ti tak dlouho sloužilo?“ otázal se Zor.

„Náššš páán máá jinééé plááányy,“ ozvalo se zpod Drarnarovy kápě. V tu chvíli se Zor neovládl, nedokazál si to připustit, ale bylo pravdou, že mu ti tvorové, kteří existovali jen jako potrava pro temná kouzla démonů a nemrtvých, přirostli k srdci.

V náznaku pokory kývl a počkal, až se temný pán otočí, pak vytasil svou obrovskou sekyru a sťal mu hlavu. Drarnar nestihl Zora ani proklít. Pak Zor proběhl labyrintem chodeb a stanul před tím lidem. Řekl jim, že jim ukáže cestu ven, že se budou moci osvobodit, ale musí s ním jít teď hned. Ti lidé mu ale nechtěli věřit. Uvěřili, až když přitáhl hlavu Drarnara. Pak se rychle zvedli, shlukli se za Zorovými zády a vyrazili ven, na sluneční světlo.

Dva týdny je Zor prováděl tunely pod horami a pak je vyvedl na studený zimní vzduch, kde poprvé spatřili slunce. Úžasem nedokázali ani udělat další krok. Zor je vyhnal z tunelů, a svou sekyrou způsobil zával a uzavřel tak cestu zpět do podzemí. Jeden z těch lidí přistoupil k Zorovi a zeptal se ho

„My být vděční, kdo ty být? Kdo zachránit náš lid?“

Zor mu pohlédl do očí a hromovým hlasem pronesl: „Nech si své díky, jsem ... byl jsem Zor.“

„My teď být Zor lid, Zorai!“ pronesl muž.

„Nechci být vašim bohem, nebudu bůh slabé rasy, stejně zahynete během této zimy…“

„Když my žít za rok znovu v tento den, ty přijít a být náš bůh?“

„Ano, přijdu…“ Ale nevěřím tomu, že přežijete, pomyslel si Zor. V tu chvíli nechal své tělo zmizet a vydal se na sever.

Národ Zorai byl zmatený, ale zmizení Zora jim bylo dalším důkazem jeho božství, a tak se rozešli směrem k lesu. Byla zima a oni museli přežít zimu. Znali tajemství ohně a jelikož byli dobří bojovníci, tak si dokázali ulovit zvěř, aby neměli hlad. Dny jim ubíhaly, po pár pokusech postavili první chýše, po několika týdnech přivítali jejich první jaro. Zjišťovali, které byliny jsou jedlé. Pak přišlo léto, po létu podzim, který zastihl Zoraie připravené, oděv měli z kůží ulovených zvířat. Dřeva nasekali dostatek a masa a bylin měli také dost. Těšili se na setkání s jejich bohem.

Přišla zima. Narodily se první děti na svobodě. A krajinu pokryl sníh. Zoraiové stále čekali a jednoho dne k nim do osady přišel Zor. šaman povstal, aby ho přivítal.

„Zorai vítat Zor!!!“

„To už není mé jméno. Teď se jmenuji Crom!“

„Hmmfg, Crom, dobrá jméno, platit náš dohoda? Být ty náš bůh?“

„Jak jsem slíbil,“ pronesl Crom s neochotou. „Posílím vaše paže a budu vás vést.“

Dav propukl v jásot. A Crom se opět rozplynul. Léta plynula, Zoraiové sílili a putovali mnoha směry, potkali se s jinými rasami, mezi kterými se jen potichu šuškalo o jejich síle. Uplynula desetiletí, staletí a Crom se znovu zjevil. šaman ho přivítal a ptal se ho, za co vděčí Zoraiský lid jeho zjevení. A také se ptal na to, co znamenají ta znamení na obloze. Crom zachmuřeně promluvil. Popsal zkázu, jež se valí na tento svět, a přikázal šamanovi, aby vedl svůj lid na jih a pak k městu Britain. Pověděl mu, že je tam čeká záchrana…

Zoraiové se vydali na cestu a Crom se posadil na skálu a přemýšlel o tom, co způsobilo zkázu světa, přemýšlel o tajemných obřadech v minulosti, přemýšlel, jestli je to dílo toho boha, o kterém mluvil Drarnar. Pak tu myšlenku ale zavrhl. Jsou to jenom pohádky, pomyslel si. Kdyby ale tušil jaká je pravda…