Xarhaaz

Dávno tomu je, kdy rasy Farea a Xarhaaz byly jeden národ. Spokojeně spolu žily v klenbách mohutných stromů v dokonalé symbióze s přírodou kolem nich. Tento národ se vyznačoval svou láskou ke všemu, co je živé, a zvěř lovil jen pro jídlo, nikoliv pro zábavu. Nikdy nevedli žádnou válku, protože věřili, že život je posvátný. Pokud na ně někdo zaútočil, jednoduše se stáhli do hloubi svého lesa a útočníky po chvíli přestalo bavit jejich hledání. Uctívali bohyni přírody Gaiu, která je stvořila a za jejich oddanost obdarovala dlouhověkostí. Tento vztah byl trnem v oku bohu Xarhovi, který si nedokázal stvořit žádné inteligentní bytosti, které by ho uctívaly. Dlouho se tím trápil a kupil svou nenávist, až jeho podlá mysl zplodila plán.

Ta noc byla velmi bouřlivá. Mračna se hnala po obloze, blesky bičovaly krajinu a země duněla hromem. Xarh proklouzl kolem spící Gaii a v její podobě se zjevil v posvátném háji uprostřed obrovského lesa, který byl domovem Fareů a Xarhaazů.

"Země je v ohrožení," promluvil hromovým hlasem ke shromážděným kněžím. "Vystrojíte armádu a než nastane ráno, vyrazíte na její obranu." Kněží na sebe nevěřícně pohlédli, toto po jejich rase ještě nikdy jejich bohyně nežádala. Není snad psáno, že veškerý život je posvátný? Xarh si povšiml jejich váhání a zařval: "Uposlechněte moji božskou vůli, sic bude váš národ zničen." Kněžím se po této výhrůžce rozklepala kolena a v gestu pokory sklonili hlavy.

"Ó božská," pravil jeden z nich. "Vystrojení armády zabere nějaký čas. Dovol ať se teď vzdálíme a zařídíme vše potřebné."

"Běžte, ale pamatujte, vše musí být připraveno do svítání!"

Jen co kněží poodešli z doslechu, rozproudila se mezi nimi živá debata.

"Toto přece nemůže být naše mírumilovná bohyně," řekl jeden.

"A kdo by to byl měl být jiný?" ptal se druhý.

"To nevím, ale naše bohyně by po nás přece nikdy nic takového nechtěla, nikdy jsme s ostatními národy nebojovali!"pravil třetí.

"Třeba je její chování zapříčiněno strachem o naši zemi," dumal čtvrtý.

Takto a podobně se mezi sebou dohadovali skoro půl noci, zatímco se na pasece před nimi shromaždoval jejich národ.

"Ať se rozhodne každý o své svobodné vůli," rozhodl jeden a podíval se po ostatních zda souhlasí. Dostalo se mu souhlasného pokývání hlavami a proto předstoupil před shromážděné Fareany a promluvil.

"Dnes, jak už mnozí z vás vědí, se v posvátném háji zjevil duch, který prohlašuje, že je Gaia a požadoval, aby Fareové vyrazili do války. Rada kněží se neshodla na tom, zda je tento duch opravdu Gaia a doporučuje, abyste se v této záležitosti rozhodl každý sám. Postávajícím davem proběhl šum. Každý se koukal po svých sousedech a čekal na jejich reakci. Tu náhle z davu vystoupil jeden Farea a prohlásil: "Já jdu, pokud je to Gaia a potřebuje naši pomoc. Kdo jsem já, abych se protivil její vůli? A pokud to Gaia není, tak se postarám, aby ten opovážlivec za svou troufalost tvrdě zaplatil!" Po těchto slovech se z davu na pasece začaly trousit další postavy a přidávaly se k němu. Když se noc chýlila ke konci, byla skoro polovina Fareů připravena uposlechnout příkazu své domnělé bohyně a vyrazit do války. Seřadili se do dvoustupů a v čele s kněžími vyrazili k posvátnému háji. Xarh už na ně čekal. Mávl rukou, zamumlal pár slov a před Farey se zjevila magická brána.

"Jen vstupte, mí věrní." Pravil svým nejmedovějším hlasem a Fareové začali po jednom vstupovat. Když prošel poslední, Xarh zavřel průchod, mávl rukou a zbytku rasy se naskytl pohled na jeho skutečnou podobu. "Vzkažte Gaie, že jí děkuji za poskytnutí těchto bojovníků a že ji je třeba časem vrátím," řekl a s bouřlivým chechotem zmizel v oblaku dýmu.

Dav, který přihlížel odchodu svých bratrů a sester, strnul. Rozhostilo se šokované ticho. Tu celým národem otřásl výkřik plný bolesti a smutku, který se vydral ze rtů postavy, co se zjevila na Xarhově místě. Přihlížející pochopili, že tentokrát mají před sebou skutečnou Gaiu.

"Jak jen se to mohlo stát? Jak jen jsem to mohla dopustit? Buď proklet Xarhu za to, co jsi provedl mě i mým lidem. Přísahám, že od této chvíle nikdy neusnu, aby se už v životě nestalo nic podobného," řekla a se slzami v očích se rozplynula v mlhu.

Od té doby Gaia rok co rok truchlí za ty, co byli odvedeni z jejího lůna. Země se zahalí do sněhové přikrývky a všechno ztichne, aby byla uctěna jejich památka.

Brána, kterou odvedení Fareové prošli, totiž ústila v bludišti jeskyní hluboko pod zemí, odkud nebylo úniku. Po dlouhá staletí Xarh mučením a psychickým nátlakem přetvářel Fareany k obrazu svému. Konečně byl spokojen. Rasa, která se vydala na povrch, krom uší bez lalůčků, nepřipomínala ničím láskyplné Fareany, ze kterých vzešla. Říkali si Xarhaazové. Byli to menší hubené postavy se sinalou pletí, které se v podzemí naučily ovládat temnou magii a osedlaly si místo koní jedny z nejhroznějších bytostí. Nigthmary. Jejich tváře vyzařovaly něco neurčitého, něco, co v ostatních rasách vzbuzovalo hrůzu a děs. Byly to tváře, které prozrazovaly, že jejich vlastnící viděli mnoho hrůzných a krutých věcí a že se jim to LíBILO!

Jsou však i vyjímky. Občas se nějakému Xarhaazovi podaří shodit okovy, které na jeho rasu přikoval Xarh a probudí se v něm zakořeněná láska k dobru. Tento Xarhaaz pak je vídán téměř po celém světě, kde se snaží odčinit zlo, které páchají jeho lidé na ostatních rasách.