Skalbor

Bylo velmi časné ráno. Nad lesy se válela mlha a ptáci se jen pozvolně probouzeli k životu a začínali prozpěvovat své nekonečné písně. Findar však již v té době seděl na kraji městečka Arghan a s hlavou plnou divokých myšlenek rozjímal nad událostmi minulých dní. Není to tak dávno co všechny rasy byly nuceny zapomenout na vzájemnou nevraživost a spojit síly proti silám temnoty, aby uchránili své národy před jistou zkázou. Farea vedle Xarhaze, Templář po boku s Žoldákem, jedině to byla šance jak zachránit, když ne svět, tak alespoň holý život. Ten den drželi všichni pohromadě a statečně se bili za nový začátek.

Findar jen nedbale mávl rukou. Dalo se čekat, že to nevydrží na věky. Tento ostrov je příliš malý, aby zde mohli žít všichni pohromadě. Už sem unaven z těch věčných tahanic a malicherných hádek o ten malý kousek země, kde nás magická brána vyvrhla jak trosečníky. Je čas vydat se na cestu. Musíme najít nějaké vhodné místo kde oživíme starou slávu našeho ztraceného Britainu. Zvedl se ze země, kde seděl opřený zády o stěnu domu a vydal se zpravit o svém rozhodnutí zbytek armády. Potkal je všechny na náměstí před bankou. Kde jinde by je také v téhle bohem zapomenuté díře mohl najít. Právě byli v živém hovoru s Dalaranem. Ač svou korunu a vlastně i úřad zanechal kdesi na pospas démonům, stále mu všichni byli oddáni a brali ho jako svého vůdce. Jaké bylo Findarovo překvapení, když zaslechl o čem vedou řeč. Dalaran v ten moment ukazoval kamsi na moře a vyprávěl o zemi zaslíbené kdesi za obzorem. Po chvíli bylo rozhodnuto. Dnes v odpoledních hodinách se vydáme na cestu. Ihned byla svolána královská družina a začalo se s přípravami. Po několika hodinách bylo vše hotovo. Lodě naloženy zásobami na několik dnů a posádka připravena zvednout kotvy a vyplout vstříc neznámým hlubinám. Nervozita byla cítit z každého námořníka a napjaté ticho protnul jen občasný výkřik orla, kroužícího nad přístavem. Pak na molo napochodoval družina dobrodruhů. Rytíři britanské armády hrdě v čele, za nimi Dalaran se svou družinou a kousek opožděni cupitali řemeslníci a měšťané všeho druhu. Nalodění proběhlo v poklidu, když v tom se ozval lodní zvon a výkřik kdesi z vrcholu ráhnoví „MUŽ PŘEZ PALUBU“. Všichni se v ten moment nahrnuli k boku lodi a spatřili osamoceného muže topícího se ve vlnách. Liadon, nejmladší ze všech přítomných a tak trochu zbrklík neváhal a ihned skočil pro muže do moře. To bylo však v té době velmi divoké a první vlna jej hned srazila pod hladinu. Plavčíci se chopili záchranných kruhů a oba muže vytáhli na palubu. Námořníci jim do úst vnutili silnou kořalku, která je velni rychle přivedla zpět k vědomí. Neznámí muž jen zbrkle vychrlil několik nesrozumitelných slov, než se trochu uklidnil a pak začal líčit svůj nešťastný příběh.

Byl prý se svými druhy hledat nová naleziště vzácných kovů kdesi v horách, když tu je přepadla banda orků. Všichni se rozutekli po okolí, jeho však tlupa obzvláště krvežíznivých bestií zahnala až na útes a on se mohl zachránit jen skokem do hlubin moře. To jej pak odneslo až sem, kde jsme ho zachránili od jisté smrti utonutím.

Nebyl čas na další dotazy. Třeba ještě ti ubožáci žijí. Třeba přeci jen našli bohatá naleziště a orkové se jich chtěli zmocnit. Dalaran vydal pokyn a lodě ihned odrazily od břehu. Moře bylo rozbouřené a hrálo si s kocábkou jak s kusem smítka. Po cestě se vynořilo i několik mořských příšer, avšak přes všechny nesnáze se posádce nakonec podařilo dorazit k předpokládanému místu tábora kovkopů.

Proběhly poslední přípravy na boj, v rychlosti bylo překontrolováno vybavení a pak se vojáci vydali opatrně na pevninu. Orkové však byli dobře připraveni. Loď už asi zahlédli zdáli a jen došlápla první lidská noha do trávy, vyřítili se na ně jak hladoví psi. Boj to byl tvrdý a nelítostný. Padlo mnoho orků ale o to více jich přicházelo. Jedna vlna následovala druhou, avšak postupu lidí nemohla zabránit. Meče vířily vzduchem a těla nepřátel se vršila jedno přes druhé. Pláště na zádech vojáků bylo stále vidět v první linii a neúprosně postupovali směrem k táboru, který již byl na dohled. Po několika minutách bitvy na volném poli se boj přesunul do kempu a nápor nových posil začal oslabovat. V tom se ozval mohutný výkřik, při kterém se všem zastavila krev v žilách a z velkého stanu se vyřítil orčí kapitán. Obličej zmalovaný rudými barvami, šílený výraz ve tváři a vtrhl doprostřed útočníků, jejichž řady na moment rozprášil po okolí. Nic však nemohlo zastavit odhodlání vojáků. Ti se znovu sjednotili a vyrazili k závěrečnému útoku, který rozmetal zbytky nestvůr a nakonec podlehl i sám velitel.

Bitva byla vybojována, ač přes mnohé ztráty, tábor byl dobyt a všichni se unaveně sesuli k zemi. Nastal čas léčitelů, kteří se rozběhli mezi těla a hledali přeživší druhy, aby jim poskytli první pomoc. Jaké bylo překvapení, když se mezi bojovníky objevili i hledaní kovkopové, kteří z hloubi lesa, kde se ukryli před rozzuřenými bestiemi, zaslechli zvuk bitvy a vyrazili na pomoc. Po chvíli odpočinku a záchraně raněných se sešel Dalaran se svojí nejužší družinou a s kopáči. Slova díků nebrala konce až padl návrh který všechny velmi zaujal. Horníci prozradili místa svých dolů a navrhli spojení sil pro další poklidný život v těchto končinách. Nebylo pochyb že toto je ideální místo pro vybudování prozatímního tábora a prozkoumání okolí.

Řemeslníci se dali do práce a během pár hodin vyrostlo v zátočině stanové městečko, kde všichni složí hlavu, než se prozkoumá okolí a vyhlédne nejvhodnější místo pro založení nového města. Města které jednou předčí slávu a krásu Britainu. Druhý den, krátce před tím, než vyšlo slunce už byl v táboře čilý ruch. Muži ve zbroji pobíhali od stanu ke stanu a balili si zásoby na několikadenní cestu. S prvními záblesky slunce překontrolovali sedla a vydali se na svou dlouhou pouť. Ozvalo se pár výkřiků pobízejících koně a vojáci se rozjeli po širém okolí aby obhlédli místní krajinu a zjistili případná nebezpečí a zdroje v blízkosti jejich nového domova. Život v táboře se mezitím uklidnil, lidé se pomalu usadili a začali těžit materiál na stavbu jejich nového domova. Postupem času se průzkumníci začali vracet a přiváželi samé zajímavé informace o dění a okolní krajině. Zdejší lesy nebyli příliš bezpečné avšak krajina poskytovala mnoho přírodního bohatství. Zdálo se jako by ve zdejších krajích nebylo mnoho civilizovaných míst a průzkumníci přivezli hned několik návrhů na zajímavá místa pro stavbu města. Dalaran sezval své nejbližší a společně se vydali na obhlídku vybraných míst. Objeli mnoho zajímavého avšak jejich představám se blížilo jen pramálo z toho. Město mělo sloužit nejen jako sídlo jejich národa, ale mělo zajišťovat i bezpečnost a možnost úkrytu. Objeli ledové pláně na severu, úrodné pláně na jihu, hluboké lesy na východě a stále nebyli spokojeni. Až když vjížděli do jednoho údolí na západ od jejich tábora, Dalaran se najednou zastavil a vzepřel se ve svém sedle. Pozvedl ruku aby tak utišil své druhy a rozhlédl se po okolí. Kraj pod horami byl tichý a jen z nedalekého hvozdu se ozýval zpěv ptáků. Vítr ševelil na vrcholcích hor a do toho všeho se mísil zvuk vln od nedalekého pobřeží. Dalaran s úsměvem na rtech obrátil svého koně a pravil ke svým druhům.

„Hleďte na okolní krajinu, není to krása? Kolem nás se rozprostírá úrodná planina ohraničená horami a mořem, kolem hluboké lesy a zde *mávl rukou směrem k širokému údolí* zde vybudujeme pevnost kde se naši lidé budou moci bránit v případě nejvyšší nouze.“

Poté vydal pár krátkých povelů a družina se dala opět do pohybu. Důkladně prozkoumala celé území a kolíky vytyčila předpokládané rozmístění města. Tu přišel čas kartografů a stavitelů. údolí se zaplnilo lidmi a všichni se jali vyměřovat a proměřovat vše co se jen do plánů zakreslit dalo. Tak vznikla první mapa tohoto překrásného místa. Města obklopeného skalami a lesem. Města jemuž jeho umístění dalo název. Skalbor.

Hory které se nad městem tyčí ze severu chrání před tuhými mrazy a silnými větry z ledových končin. Horské prameny jež stékají do údolí jako stříbrné vlasy krásné ženy na dně tvoří jezírka s průzračnou vodou. Kolem hluboké lesy plné zvěře a moře jež každé ráno město probouzí svojí slanou vůní, když vítr fouká z jeho hlubokých vod. Zde se usídlili lidé a zde budují svoji novou říši. Snad město Skalbor nikdy nepadne lidská rasa bude i nadále sídlit v těchto končinách.

Autor: Findar