Člověk

„Držte řadu chlapi!“
„Štít na štít!“

Hlasy královských důstojníků a seržantů se nesly nad obrannou linií jasně a zřetelně. Řada těžce oděných rytířů se semkla těsněji. Stříbřité zbroje se zaleskly a bělostné a modravé chocholy na přílbách pročechral náhodný poryv větru.

Tři stovky oplátovaných rytířů stálo v čele královské armády. Rameno na rameni, štít na štítu, dlouhá kopí vztyčená, meče po levém boku. Za nimi lučištníci v umně kovaných kroužkových a řetízkových zbrojích. Na dvě sta jich bylo. Mezi nimi i několik oddílů fareanů s jejich kouzelnými luky. Za nimi v neuspořádané řadě mágové. Léčitelé ve světlých róbách a bojoví mágové v róbách tmavých. V jejich středu bylo možno najít i xarhaaze s temnými pohledy v temných tvářích. Záložní jednotka armády gwalů byla schována v lese na západní straně bojiště. Obrovití kharruni nosili obrovské kameny ke katapultům a pomáhali tlačit těžké válečné stroje. Bitva, která zanedlouho vypukne, bude možná poslední v historii tohoto světa.

Král Dalaran, poslední z lidských králů, stál zahalen v těžkém plášti na malé vyvýšenině nad městem. S obavami v očích sledoval příští bitevní pole. Jeho pevně řezaná brada se ale nechvěla. Pokynem ruky k sobě přivolal generála svých vojsk.

„Zvítězíme Findare?“

Nově jmenovaný generál spojených armád všech národů Findar sejmul helmu. Vítr cuchal jeho vlasy slepené potem a lepil mu je na čelo.

„Nemáme šanci pane. Nepřátelská přesila je více než desetinásobná a to nemluvím o armádách orků na jihu za řekou. Ještě, že jsme dali strhnout mosty. Stáli bychom v kleštích. Některé nestvůry, které zahlédli naši a fareanští zvědové, jsme ještě nikdy neviděli. Nevíme, proti čemu stojíme, ale jedno vím jistě. Můžeme je jenom zdržet.“

Král Dalaran kývl.

„Každá minuta, po kterou je zdržíme, dává šanci našim dětem, že se zachrání na lodích v magickém průchodu na jiný svět. Tedy pokud se tu bránu podaří mágům otevřít. Ti nejlepší mágové z každého národa, které jsme přijali v Britainu, na tom portálu pracují. Musíme jim dát čas. Nic jiného od tvé armády nechci Findare. Jen trochu času.“

„Pane, vojáci udělají vše, co bude v jejich silách. Vědí, že ustoupit není kam. Dovolte mi vzdálit se pane.“
„Běž generále.“

Král se starostlivě rozhlédl po své armádě. Vlastně to nebyla jen jeho armáda. Spojené armády všech národů stanuly na bitevním poli, aby vybojovaly poslední bitvu. Dalaran se těsněji zahalil do svého pláště a pohledl na nebe tam, kde tušil slunce.

Den se chýlil ke konci, ale slunce, skryté za olověnými mraky, ještě nezapadlo. Čekání před bitvou je vždycky nejhorší. Člověk by se nejraději svalil na záda, zavřel oči a usnul. Staří vojáci prý umí spát vestoje. Mik to neuměl. Svíral ratiště svého kopí a upíral vyděšený zrak na hustý les za dlouhou loukou. Odtamtud přijde nepřítel. Alespoň tak to říkal pan seržant Sairus. Mik se bál. Vlastně ještě nikdy nebojoval. Pár dní výcviku pro dobrovolníky a pak sem. Do největší bitvy, kterou město zažilo. Levou rukou setřel kapku potu, co mu vytekla zpod kožené helmice a stékala mu po tváři.  Šimrala. A tam, v lese pod kopcem, se pořád nic nehýbalo. Vlastně nikdy nechtěl být vojákem. Každý den ráno vstoupil do člunu po otci a vyjel na moře chytat ryby. Vracel se až k večeru. Někdy ulovil dost a matka a sestra ho pochválily. A někdy se ryby schovávaly a pak seděli spolu na zápraží, spravovali sítě a měli hlad. Ale to nebylo moc často, protože Mik byl dobrý rybář. Zvedl hlavu a podíval se na ostře nabroušenou hlavici svého kopí. S touhle věcí mu to moc nešlo. Alespoň pan seržant Sairus Wilankovicz na Mika pořád křičel, že je nemehlo, jaký snad svět ještě neviděl. No ale pravda je, že vlastně pan seržant řval na všechny ostatní dobrovolníky stejně. Mik stiskl zuby k sobě, zamračil se a znovu upřel pohled k lesu.

Na kraji lesa stál obrovitý démon. Byl vysoký alespoň jako tři chlapi, kdyby se postavili na sebe. Měl temně rudou kůži se světle hnědými skvrnami. Chvíli svýma planoucíma očima vzhlížel nahoru k lidem. Pak roztáhl doširoka svalnaté ruce s dlouhými drápy na prstech, trochu se předklonil a zařval. Mikovi se v tu chvíli podlomila kolena a měl sto chutí dát se na útěk. Ale pak si vzpomněl na matku a sestru dole ve městě. Ony musí přežít! A když já nebudu bojovat, tak zemřou. Zemřou jako všichni lidé ve městě. Těžké kopí v rukou drobného rybáře se sklonilo směrem k nepříteli.

A z lesa vystoupili démoni. Strašlivá armáda se vlnila pomalu vpřed. Byly jich tisíce. Velcí, malí, všech možných barev. Převládala rudá a černá. A pak bílá. Tu měly jejich obrovské vyceněné zuby.

Armáda démonů se blížila stále vpřed a jak se blížila, tak zrychlovala svůj pohyb. Démoni nelidským tempem běželi do kopce k postavením spojeneckých armád. Vypadalo to, jako by někdo vytahoval z lesa velikou rychlostí obrovský rudočerný ubrus.

Jeden z čekajících rytířů v plátové zbroji poklekl na jedno koleno. Před sebe zabodl do země meč, zvedl hlavu k nebi a silným hlasem zvolal:

„Nidae, dej mi sílu!“

Možná to byla náhoda, ale v tu chvíli se obloha na jednom místě rozestoupila a na klečícího rytíře dopadly jasné paprsky zapadajícího slunce. Jeho stříbřitá zbroj zazářila na slunci jako oheň. V ten okamžik poklekli i zbývající rytíři a lučištníci i dobrovolníci z domobrany a z jejich úst se vznesla k nebi vroucí modlitba k bohu. A mraky se rozestoupily a slunce zalilo armádu světa. Pak vojáci povstali, zaujali bojový postoj a  čelní řada se naježila kopími. Do řad nepřátel se na povel velitelky lučištníků slečny Fei snesly první smrtící šípy a první ohnivé koule bojových mágů upálily první z nepřátel. Pak se armády srazily.

Mikovi bušila krev ve spáncích. Nevěděl pořádně, co má dělat a tak jen napřáhl kopí a s vytřeštěným zrakem pozoroval blížící se hordu. Armády se srazily a Mik překvapeně pozoroval asi třímetrového démona s modrou kůží, jak se nabodává na jeho kopí, vztekle řve a natahuje k němu ruce. Rybář pevněji zapřel patku ratiště do země za svými zády. Démon pořád řval a dral se směrem k mladému muži a nic nedbal na to, že kopí mu projelo celým tělem a ocelová špice vyjela z jeho zad mezi kostěnými ostny.  Z rány, kterou mu kopí způsobilo, se řinula černá krev. Křečovitě zaťaté drápy se míhaly Mikovi už jen pár stop před obličejem. Pak se démonovi do boku zabodl meč jednoho z rytířů. Démon zaryčel vzteky a bolestí, ohnal se rukou s dlouhými drápy po rytíři, ale druhá rána, která přeťala několik žeber, ukončila jeho život.  Mik se pokusil kopí z těla démona vyprostit, ale povedlo se mu jenom zlomit ratiště. Byl beze zbraně! Rychle se rozhlédl kolem. Tam! Jeden z rytířů ležel nedaleko na zemi, hrudní plát proseknutý drápy nějaké nestvůry. Rytíř ještě žil, ale jeho oči za hledím přilbice byly už mrtvé. Hlasitě chrčel a z ran na hrudi vytékala krev. Mik sebral jeho těžký meč a sevřel ho oběma rukama. Kus od padlého rytíře jiný z jeho druhů odrážel dotírajícího netvora s rohy na nestvůrné hlavě. Ruce s drápy se jen míhaly a meč v rukou paladina byl jako stříbrný had. Mik napřáhl svůj meč jako kopí a rozběhl se na nepřítele. Dlouhá čepel zajela s odporným mlasknutím do démonova břicha z boku a rytíř využil momentu překvapení a rychlým výpadem démonovi uťal rohatou hlavu. Dopadla na zem a dokutálela se Mikovi k nohám. Při pohledu na hustou krev tmavé barvy, co líně vytékala z hlavy se zahnutými beraními rohy a zuřivým výrazem v tváři , se Mik pozvracel. Na rameno mu dopadla těžká ruka v železné rukavici. „To nic, chlapče, zvykneš si.“ Hlas za hledím helmy zněl trochu dutě.

Kolem byl slyšet řev démonů a lidí, třeskot zbraní dopadajících na kosti nepřítele, nářek raněných. Bylo cítit zápach spálené kůže. To ohnivá kouzla mágů řádila v řadách nepřítele. Armáda lidí měla mnohem menší ztráty, než armáda temnoty. Ale proud nepřátel neustával. Noví a noví démoni, strašliví beholdeři, mohutní trollové, monstrózní ogři a další kreatury vystupovali z lesa a blížili se k postavení lidí. Armády lidí se stále zmenšovaly. Do lesa i do řad nestvůr na louce dopadaly obrovské balvany a hořící nálože z katapultů, ale i přes obrovské ztráty, které v řadách nepřátel působily, se zdálo, že nepřátel prostě neubývá.

Nad bojištěm se ozval ostrý zvuk polnice.

„Ústup!“, hlasy seržantů proměnily zvuk trubek v rozkaz. Armáda lidí se dala do pohybu směrem k městu. Brány města byly do široka otevřené a do nich se hrnul zástup obránců. Obrovské katapulty zůstaly opuštěné na bojišti a na pokyn důstojníků byly zapáleny. Houpavými kroky se do bran města vraceli i obrovití kharruni.

Mik běžel jen pár kroků za svým seržantem. Při běhu se pořád ohlížel dozadu na nepřítele. Jednotka královských rytířů osamoceně čelila útoku hordy a kryla ústup ostatních lidí. Mik za běhu těžce polkl. Ti muži nemají šanci přežít. Vědí to a bojují. A teď ... Dokonce si zpívají! Mik rozeznal slova.

Ó Nidae, pane můj
síla Tvá mne chrání
ty jsi mečem, štítem mým
co mne před zlem brání ...

Mik se na chvíli zastavil, když poslouchal píseň bojujících a umírajících paladinů a když se otočil zpět k městu, viděl, že jeho jednotka je daleko vpředu. Znovu se rozeběhl k městu. U brány spatřil muže na koni. Těžký tmavomodrý plášť halil jeho tělo. Pak se zablýskl paprsek světla a přilbice na hlavě jezdce zazářila zlatem. To je přece král! Kůň stál jako socha a jezdec pobízel zástup vojáků k rychlejšímu postupu do města. Mik ctil krále Dalarana, ale v této chvíli se jeho úcta změnila. Protože král tu byl s ním. On bojoval tak jako on. Je to velký a moudrý muž. Když král před několika dny dovolil vstoupit do opevněného města příslušníkům jiných národů, Mik zprvu tohle rozhodnutí nechápal. Děsili ho temní xarhaazové v ulicích Britainu, lekali ho gwali změnění v různá zvířata, zdálky se vyhýbal obrovitým kharrunům. Snad jen fareové mu nevadili. Ale i oni byli cizí ve své vznešenosti a odtažitosti. Mik si připadal ve svém rodném městě, jako by byl sám hostem, který nerozumí řeči jeho obyvatel. Měl rád svůj klid a tihle návštěvníci mu ho brali. Dnes ale viděl, proti čemu armády lidí stojí a věděl, že bez pomoci ostatních národů by město už padlo.

Když se mladý rybář přiblížil ke králi, uviděl po jeho boku muže bez koně. Na krku měl zlatý řetěz generála armády. Spolu s králem se dívali k místu, kde bojovali rytíři řádu paladinů. Generál měl v očích slzy.

„Znal jsem je všechny můj pane. Mladší jsem sám učil držet meč a ti starší to učili mne. Byli jako mí bratři. Každý jeden z nich. Oni byli ti nejlepší. A teď jsem je sám musel poslat na smrt. Nejradši bych tam stál s nimi a bojoval až do konce.“

Král se sehnul v sedle a položil ruku na rameno generála.

„Takový je úděl vojáka. Oni splnili svou povinnost. Stejně jako každý jiný voják téhle armády. Potřebuji tě Findare. Potřebuji tě, abys zajistil obranu města.“

Generál sklopil hlavu.

Nikdo neviděl toho tmavošedého démona, který se za královými zády vyplížil z vodního příkopu. Viděl ho jen jeden muž. A ten neměl zbraň.

Mik se díval na obrovského netvora, který se blížil potichu ke králi. Jeho oči žhnuly záští a zlobou, ostny na jeho hlavě se leskly a bělostné zuby zářily jako plameny. Dlouhé zakřivené drápy na rukou jeho svalnatých paží měly barvu krve. Před očima rybáře se najednou všechno jakoby zpomalilo a v hlavě se mu objevovaly obrazy. Viděl svého otce, který zahynul před lety v moři, jak sedí na lavičce před domem a jak ho učí spravovat sítě. Viděl svou matku, jak ho hladí po vlasech, když přivezl domů svůj první úlovek. Viděl radost a nadšení své sestry, když jí z trhu za prodané ryby přinesl nové červené boty. Zaslechl příboj moře a viděl slunce, které se do něj na západě nořilo. Viděl krále, jak sehnutý v sedle mluví se svým generálem. Viděl strašlivého démona, jak cení bílé zuby a chystá se ke skoku. Viděl se, jak běží k démonovi a křičí slova varování. Viděl sám sebe, jak se ze všech sil odráží a naráží do těla letícího démona. Viděl démonovy oči, když na něj vztekle otočil svou strašnou hlavu. Viděl se dopadat na zem a cítil pod sebou tělo nestvůry. Viděl mihnout se temně rudé drápy a cítil úděsnou bolest, když se mu zaryly do boků. A pak už neviděl nic.

Findar otřel ze svého meče černou krev o mrtvé tělo démona. Pak pohlédl do tváře drobného muže, který ležel na zemi a v mrtvých očích měl strach. Ve tváři mu však zůstal vepsán podivný pyšný úsměv.

„Kdo to byl Findare?“
„Nevím pane, nejspíš někdo z dobrovolníků. Neznám ho.“
„Zachránil mi život.“
„Ano pane. Zemřel jako muž.“
„Ať jeho tělo vezmou do města. Zaslouží si pohřeb vojáka.“
„Zařídím to pane.“
„A nezdržuj se dlouho před branami. Za chvíli je dám zavřít.“
„Rozumím pane.“

Generál armády všech národů se sehnul, do své náruče uchopil tělo drobného rybáře a zařadil se mezi poslední válečníky, kteří vstupovali do města. Za jeho zády zarachotily těžké řetězy a železnými pláty kovaná brána se za ním s duněním zavřela.

Zapadlo slunce a druhého dne už nemělo vyjít.