Kharrun

Skála se chvěla. Třásla se vlastně celá jeskyně, celá hora, ale tady u východu z nejhlubší části Destardu to bylo jiné. Na stěně se udělala dlouhá úzká prasklina a obě těsně k sobě přiléhající žulové tabule se pohybovaly. Ne moc, ale ze styčné plochy se sypal prach a drolil se písek a drobné kamínky. Tabule tak měly pořád víc volnosti a jejich nárazy o sebe byly stále silnější. I kameny z nich odpadávající byly větší a větší. Teď něco prasklo a směrem k východu trochu poklesl strop a jednu z tabulí přitlačil silněji k zemi. O to mohutněji se začala hýbat tabule druhá. Zvuk změnil barvu. Najednou byl vyšší a silnější.

To neustávající dunění šlo Hurthovi pěkně na nervy. Vztekle se rozhlížel a hledal původce toho hluku. Kdyby ho našel, jeho obrovská, železem pobitá palice by si s ním rychle poradila. Ale nikdo nebyl vidět. A přece pořád slyšel ty rány a stěny jeskyně se chvěly a otřásaly. Zuřivě udeřil palicí do země před sebou. Aaargh! Hrubou dlaní si otřel obličej. Šaman! Hurth se zašklebil, spokojeně zabručel a houpavým krokem se vydal k shromaždišti. Šaman je moudrý, on najde nepřítele, my nepřítele zabijeme a pak bude zase v jeskyni klid a ticho jako dřív. Hurth nešel moc rychle. Nebylo kam spěchat. Kharruni nikdy nespěchali. Hluk nepřestával a na obrovu hlavu se sypal štěrk ze stropu jeskyně. Nevšímal si toho. Kráčel pořád dál. Jako nezastavitelný stroj. Ještě když se na něj z náhle propadlého stropu řítily tuny kamene, pořád šel dál. Jen trochu heknul, když na něj dopadl obrovitý balvan velikosti domu. Chvíli ještě poslouchal to protivné dunění a pak už neslyšel nic. Smrt byla stejně nezadržitelná jako kráčející kharrun.

Zablýsklo se. Temně rudé nebe nad hořícím Britainem ještě více potemnělo, když od severu přihnal suchý vítr mračna, která proměnila už tak šerý den v nejčernější noc. Nízko plující mraky třely svá břicha o špičky hradních věží. Ale déšť, který by mohly přinést, nepřišel. Město hořelo a nic ho nemělo uhasit. Byl to poslední den kdysi pyšného sídla lidí. Dřevěné domy plály jasnými plameny a miliony jisker se honily na cestě vzhůru. Hořel i starý britainský hrad. Dřevěné ochozy, střechy. Vše v jednom plameni. Zapomenuté, nebo schválně zanechané zásoby sirného prachu za ohlušujícího rachotu vybuchovaly v bublinách ohně. Šílená apokalypsa zkázy. Řítící se domy, praskající zčernalé trámy.

Obrana Britainu byla prolomena ve čtyři hodiny odpoledne. Lidé to čekali už o dva dny dřív. Ale obětavost obránců a skvěle řízená obrana města oddálily nevyhnutelné. Město bylo k zapálení připravováno dlouho dopředu. Ženy a děti nosily suché dřevo do všech domů a magické zápalnice byly rozmístěny po celém Britainu. V každém domě, v každé místnosti. Na každém zbývajícím mostě, v každém vyprázdněném skladišti. Všechny stromy kdysi zeleného města byly pokáceny a jejich dřevo bylo použito. Pak, na pokyn krále lidí, seslali xarhaazští mágové kouzlo, které v celém městě zapálilo připravené hranice.

Přístaviště bylo obklíčeno ohněm. Poslední lodě odplouvaly. A přesto se pořád bojovalo. Přístav byl opevněn barikádou z kamene a hliněným valem zpevněným silnými dřevěnými trámy. Mihotavá záře plamenů osvětlovala bojiště. Vysílení mágové sesílali divoce praskající blesky do zástupu démonů tlačících se na provizorní hradbu. Skupina fareanských lučištníků vystřelila poslední šípy a rychlým během přeběhla k poslední lodi čekající u mola. Tam fareané minuli dva muže stojící na kraji mola a vyběhli po spuštěném můstku na palubu.

„Všichni na palubu! Odplouváme!“, hlas vyššího z obou mužů se rozlehl přístavem. Z valu se oddělilo několik postav a chvatně se blížilo k lodi. Přesto bojiště nezůstalo opuštěné. Jako hory se tyčili čtyři kharrunští bojovníci na vrcholu barikády a jejich palice se jen míhaly, když drtili dotírající démony. Ne. Nezůstali sami. Po jejich boku stálo několik lidí s meči a sekerami a dokonce jeden gwali v podobě ledního medvěda. Kharruni při každém úderu palice divoce řvali a jejich hřímající hluboké hlasy se mísily do ryku démonických hord.

Oba muži z mola vystoupali na palubu. Král lidí Dalaran a starosta Britainu pan Shangallar. Stoupli si k zábradlí a pozorovali hořící město a poslední boj v něm. Král se mračil a pan Shangallar měl v očích slzy.

„Tolik práce a všechno je pryč.“
„Muselo to být Shangu.“
„Já vím pane, ale nemohu si pomoci. Já tohle město stavěl vlastníma rukama. A teď ...“
„Postavíme nové město. Větší a mocnější. Uvidíš. Proto jsme to museli udělat, abychom tu šanci měli.“

Král pozoroval boj. Kharruni byli zbroceni krví, ale neustávali v boji. Kování jejich palic se blýskalo ve světle plamenů. Před chvílí se z valu směrem k přístavu zřítil potrhaný lední medvěd. Jeho kdysi bělostný kožich měl barvu krve a nějaký voják se zraněnou rukou mu přikládal na rány obvazy. Dalaran sevřel ruce v pěsti a vydal rozkaz kapitánovi lodi.

„Zvedněte kotvu! Vyplouváme!“

Námořníci u můstku pomohli dvěma raněným vojákům, kteří podpírali vrávorajícího mága, vystoupat po můstku na loď. Pak zarachotily řetězy, do vztyčených plachet se opřel mírný vítr a loď se dala pomalu do pohybu.

Nedaleko východu z destardských jeskyní stál kharrunský šaman s několika obry. Stáli v hloučku a dívali se na žhoucí výheň, ve kterou se východ z jeskyně proměnil. Oslňující světlo se dralo dovnitř a žár nedovolal se přiblížit na víc, než několik desítek kroků. Skála kolem vchodu se tavila a stružky roztaveného kamene tekly po svažujícím se dně do jeskyně. Jeden z kharrunů bušil do lávy palicí a vztekle při tom řval.

„Nechat být! Nemoct zastavit!“, šamanův hlas zastavil obrovo nesmyslné počínání.
„Země se zlobit, skála se zlobit. Všechno umřít. Maso není. Hlad.“
„Mít koně dole. Jíst. Oheň odejít.“
„Neodejít. Kharrun co venku umřít. Kharrun co vevnitř umřít.“
„Co dělat, šaman? My silná, bojovat!“
„Nemoct nic dělat. Oheň nezastavit. Muset odejít.“
„Kam? Neznat jiná cesta z jeskyně ven.“
„Udělat kouzlo. Kharrun spát. Dlouhá doba. Kharrun probudit. Oheň pryč.“
„Ty šaman. Kharrun poslouchat.“

Zástup obrů procházel otřásající se jeskyní. Snad třicet, nebo čtyřicet kharrunů kráčelo za svým šamanem. Dolů, do chladivých hlubin jeskyně.

„Umřou. Vědí to?“

Dalaran pokrčil rameny. Díval se na bojující kharruny v přístavu.

„Myslím, že na to nemyslí. Teď mají v hlavách jenom boj.“
„Jsou to velcí bojovníci. Hrdinové.“

Král lidí pomalu zavrtěl hlavou.

„Každý člověk, který by udělal to, co oni, by byl hrdinou. Ale nemyslím, že oni to dělají z nějakých vyšších pohnutek. Milují boj a umí bojovat. Tak bojují. Myslím, že se právě teď skvěle baví. Jsou jiní než my Shangu.“

„Přesto na ně budu vzpomínat. Protože oni zachránili mnohé.“, Shangallar se na chvilku odmlčel. „I když to možná ani nechtěli.“

Dalaran kývl. Znovu se zadíval na bojiště.

„Nemůžou to dlouho vydržet. Val je dobře postavený a démoni se k nim dostávají jen v malém množství. Ale stejně to nemůžou dlouho vydržet. Vidíš? Démoni začali bořit ten dům vedle valu. Naštěstí jim brání plameny. Ale dlouho to už hořet nebude. Až plameny pohasnou, démoni zboří dům a obejdou kharruny i z druhé strany. To bude jejich konec.“

„Nedá se jim nějak pomoci pane?“

Dalaran zavrtěl hlavou.

„Ne. Snad jedině mágové.“, ukázal hlavou ke skupince mágů na záďové palubě. Mágové na dálku sesílali posilující a léčivá kouzla na obrovité kharruny.

„Až projedeme portálem, zemřou.“
„Možná mnohem dřív Shangu. Možná mnohem dřív. A možná portálem nikdy neprojedeme.“

Kharruni sestoupili až do pokladnice. Na hromadách zlata a drahých kamenů, vzácných zbrojí a drahocenných zbraní se válely lebky poražených nepřátel. Šaman jednu z nich zdvihl. Chvíli ji potěžkával v ruce a pak ji mrštil směrem ke stropu. Lebka narazila do stropu, vydala vysoký dutý zvuk a vrátila se přesně do šamanovy ruky. Šaman se usmál. Do pokladnice vešel poslední obr. Šaman vystoupil na velikou hromadu zlata, obrátil se ke kharrunům a promluvil.

„Svět umírat. Žádné lesy, žádné maso. Kharrun umřít, když neodejít. Já vědět odkud hluboká smrt přijít pro všechny. Přijít i na kharrun. A kharrun umřít. Ale já šaman chytrá. Schovat kharrun a smrt nenajít. Udělat mocná kouzlo. Dívat kharrun!“

Všichni kharruni viseli očima na svém šamanovi. Šaman si začal mumlat nějaká divná slova. Pak dupnul nohou a začal se otáčet na místě. Pořád podupával a zvyšoval hlas. Pak se kolem něj začal utvářet vír magie. Ten se točil v kruhu kolem šamana a vyvolal silný vítr, který sbíral zlaté mince a zvedal je ze země. Mince poletovaly vzduchem a svištěly kolem stojících kharrunů.

„Dívat kharrun!“

Kharruni zasahovaní mincemi se ošívali. Někteří mávali palicemi a snažili se létající mince zasáhnout. A nevrle bručeli, když se jim to nedařilo. Jak mince stále zrychlovaly svůj let, začali kharruni řvát. Stáli na místě jako přibití, hlavy zvedli vzhůru a řvali. Strašlivý kharruní řev. Poslední píseň obrů. Samotná skála se chvěla v tom rámusu, kteří kharruni působili. A pak se tím řevem probudila hora...

„Co to dělají?“

„Nevím, nikdy jsem nic takového neviděl ... ani neslyšel.“

Čtyři kharruni stáli na vrcholu valu. Obrovité hlavy zvednuté k nebesům kharruni řvali. Celá posádka lodi stála u zábradlí a pozorovala to úděsné divadlo. Temně rudé slunce na okamžik vysvitlo mezi mračny. Zlatorudá záře na chvíli ozářila kharruny. Ten ryk, který vydávali, byl strašlivý. Někteří lidé a fareané si zacpávali uši dlaněmi. I démony jakoby ten řev překvapil. Stáli pod valem, naježení zuby a drápy. Stáli a dívali se na řvoucí obry.

Ke králi přiběhl rozrušený mág s šedivým vousem.
„Pane. Ve vzduchu je cítit magie. Strašlivě silná stará magie. Musíme rychle pryč! Rychle, než se něco stane!“
Dalaran kývl.
„Kapitáne, můžeme plout rychleji?“
„Mám na stěžních všechny plachty pane. Abych plul rychleji musel bych mít víc větru.“
Šedý mág se vložil do hovoru.

„Vítr? To zařídím kapitáne. Vaši muži ať se připraví.“ S těmi slovy odběhl mág na záďovou palubu ke skupince ostatních mágů. Tam k sobě svolal muže v róbách a něco jim vykládal a vzrušeně přitom mával rukama. Po chvíli se dva z mágů postavili čelem k portálu a ostatní se rozestoupili kolem nich, aby je posilovali. Oba mágové natáhli ruce před sebe a začali odříkávat zaklínadla.

Chvíli se nedělo nic. Potom do plachet prásknul vichr, jako když meč udeří do štítu. Loď sebou trhla, příď se téměř ponořila pod hladinu, pak se prudce zvedla a loď se rozeběhla po vlnách jako když z rukou chlapce vyletí plochý kamínek. Závoje vody, které svou rychlou jízdou loď zdvihla, dosahovaly až k palubě. Na loď, která se nesla téměř vzduchem, byl nádherný pohled. Jako křídla bájných ptáků se zvedaly kolem lodi proudy vody, aby o kus dál se syčením znovu splynuly s klidnou hladinou zátoky. Když se zlomil hlavní stěžeň, loď to vůbec nezpomalilo.

Šamanova slova nebylo v kharruním řevu téměř slyšet. Kharruni stáli a jejich jako kámen hrubá kůže od nohou šedla. To sama skála se pokoušela utišit píseň, kterou zpívali. Skála stoupala a těla obrů se stávala kamenem. Ve chvíli, kdy kámen prostoupal až k hlavám zpívajících obrů, píseň utichla. Šaman se rozhlédl jeskyní. Obrovité kamenné monolity mezi poklady. Masivní dřevěné palice poházené po zemi mezi nimi. Šaman chvíli stál, svalnaté paže spuštěné podél těla. Potom slezl z hromady zlata a pomalým houpavým krokem přešel k jednomu z monolitů. Pohladil silnou rukou studený šedý kámen.

„Dobrá píseň kharrun. Moc dobrá. Teď spát. Dlouho spát.“

Potom na chvíli sklonil hlavu. Pohlédl k východu z pokladnice a rozvážným krokem k němu zamířil. Vyšel ven a přešel k obrovitému kameni nedaleko vchodu. Pak napřel sílu svých paží proti kameni. Když se balvan dal do pohybu, šaman se usmál. Pracoval ještě několik dlouhých chvil. Pak zkontroloval pohledem své dílo a odešel směrem k ohradě, kde kharruni chovali koně.

Vchod do pokladnice byl zavalen obrovitými kameny. Masivní žulové balvany zcela zakrývaly místo, kde byl ještě nedávno široký vstup. Pokladnice se změnila v hrobku.

„Podívejte!“, vzrušený výkřik jednoho z mágů přilákal pozornost všech. Lidé se drželi křečovitě zábradlí lodě a napnutých lan. Přesto se většina pohledů obrátila k městu. Přístav byl už poměrně daleko, ale mohutné postavy kharrunů na vysokém valu byly dobře rozeznatelné. Bylo na nich ale něco divného. Před malou chvílí přestali kharruni řvát a lidé z úzkostí pozorovali hordy démonů, jak se znovu derou vzhůru na val. Kharruni však nebojovali. Nehýbali se. Stáli. A pak jeden z mágů seslal na dálku na útočící démony řetězový blesk. A v jeho světle lidé na lodi rozpoznali, co se stalo. Kharruni se změnili v kámen. Démoni vztekle ale marně drásali svými drápy kamenné sochy, ve které se obři změnili.

„To bylo to kouzlo!“, zašeptal mág v šedém. „Něco ... někdo ... je proměnil.“
„Jsou mrtví.“
„Ne! Proboha. Něco takového jsem nikdy neviděl. Netušil jsem, že je něco takového možné. To je strašně silná magie. Oni ... nejsou mrtví. Oni ... spí.“
„Spí?“
„Nedokážu to vysvětlit. Ale cítím, že nejsou mrtví. Něco je... změnilo.“

Lidé na lodi pozorovali tu fascinující scénu. Proti temně rudému nebi se ve světle hořícího Britainu rýsovaly čtyři obrovité sochy obrů. Pilíře mohutných pevných nohou. Rozložitá ramena. Svalnaté paže třímající těžké dřevěné palice. Stáli tam jako nádherný památník ztělesňující sílu. Už nikdo neuslyší jejich válečný ryk. Kharruni. Starobylá rasa milující boj. Lidé se dívali a některým se v očích objevily slzy. Démoni stojící na valu vztekle řvali. Jejich hlasy pomalu utichaly. A pak se rozhostilo ticho, narušované jen šuměním vody odletující od přídě poslední lodi, která opouštěla zanikající svět. Oči všech démonů se obrátily na prchající plavidlo. Jakoby se na pobřeží rozsvítily stovky malých ohnivých světel. A pak se světla dala do pohybu.

„Ó Nidae!“

Lidí zmocnil strach. Démoni běželi nelidskou rychlostí po břehu a vzdálenost mezi nimi a lodí se navzdory rychlosti, kterou loď poháněná magickým větrem plula, rychle zkracovala. Brána se blížila. Mágové se snažili zpomalit běžící démony a lučištníci ostřelovali čelo hordy svými šípy.

„Držte se!“

A pak se příď vnořila do magické brány a během okamžiku ji následovala i celá loď. Magická záře se zavlnila a po chvíli se zase zklidnila. Zklamané vytí démonů už nikdo neslyšel.

Šaman seděl na kameni, co vyčníval ze dna jeskyně. Jen podupávání a frkání koní narušovalo jinak tichou atmosféru v jeskyni. Pomalu jedl. Před chvílí toho mustanga zabil a jeho ještě teplé maso ho teď příjemně hřálo v žaludku. Byl klidný. Věděl, co se ještě musí stát. Nebyl nijak překvapen, když se před ním zjevily tři podivné průsvitné postavy.

„Já čekat vás. Dlouho nevidět.“
Postavy mlčely.
„Už čas. Dělat co muset.“
Vysoká postava natáhla přízračnou ruku a pronikla jí do šamanovy hrudi. Šaman se zašklebil a jeskyní zaburácel jeho tichý smích.
Pak se jeho srdce zastavilo.

Ta loď připomínala spíš hromadu trosek nějakým zázrakem držící pohromadě. Zlomený stěžeň, polámaná prkna, na několika místech proražený trup. Část lodi zakrývala potrhaná plachta a zpřetrhané provazy a lana. Slunce pálilo a na palubě Vlaštovky, mezi troskami, se sbíraly ze země lidské postavy.

„Kde to jsme?“
„Nevím Shangu.“
„Pane, jste v pořádku?“
„Ano, jen ruka je asi zlomená.“
„Seženu někoho, aby se vám na to podíval.“

Král kývl. Pak ztěžka vstal a rozhlédl se kolem. Žádná pevnina nebyla v dohledu. Nebe bylo čisté a drobná oblaka tichounce plynula k obzoru.

„Kapitáne?“
„Ano pane?“
„Víte, kde je země?“
„Nevím pane. Snad bychom mohli plout za těmi ptáky tamhle.“
„Dobrá. Dokáže to ta loď?“
„Pane, Vlaštovka doplula až sem. Teď už dokáže všechno.“ V hlase starého kapitána byla slyšet pýcha.
Dalaran se usmál.
„Dobrá kapitáne. Loď je vaše. Kurz ... nový svět. A ... nemusíte spěchat.“