Farea

Temné mraky se ženou od severu a od východu. Vzduch je suchý, mrtvý. Je v něm cítit kouř a oheň. A ještě něco. Pach spálené srsti a kostí, zápach hořících zelených stromů. A křik. Není slyšet, ale jako by i on byl cítit. Výkřiky bolesti a strachu. Strachu před smrtí, která kráčí líně a pomalu a nezadržitelně světem. Lhostejně jde krajinou a kostlivou nohou zašlapává život, neohlíží se, nemluví. Jen stále vpřed. Stále rychleji. Stále blíž. Ó Gaio, chraň své děti! Chraň nás!

Na Chrámovém ostrově stojí svatyně Stromu Života. Toho večera se tu sešli poslední starší rodu fareů, aby se poradili o nejbližší budoucnosti. Jejich znavené tváře svědčí o vypětí posledních dní. Skromný majetek všech byl naložen na nákladní koně a odvezen do Britainu. Odjeli starci a děti. V Yewu zůstali jen staří a zkušení válečníci spolu s několika mladými. Čeká na ně úkol nejtěžší. Převoz Stromu Života. Nejvyšší kněžka spolu s ostatními bezradně postávají kolem stromu a dívají se na jeho mohutný kmen a silné větve. Je nepředstavitelné, aby tak veliký strom přepravili do nového světa. A přece se Gaia vyjádřila jasně.

„Půjdu s vámi a vy půjdete se mnou. A strom vaší víry se znovu zazelená v čisté půdě nového světa.“

A přece. Úkol, který teď před nimi stojí, zdá se býti nesplnitelným. Byl to Ennorath, kdo silnýma rukama za pomoci nože odkryl část zeminy u kroutících se kořenů Stromu. A pak s omluvami Gaie zase vyhrabanou díru zakryl. Kořeny se táhnou hluboko přehluboko. Není síly, která by je dostala ze země, aniž by je poškodila.

Kačerka unaveně usedla na mramorovou lavičku. Pak zvedla hlavu a zadívala se do koruny Stromu. Listy byly zelené, ale nebylo jich mnoho. Jakoby právě začínal podzim. Hodně listí popadalo na zem i když nežloutly a neměnily barvu. Bylo vidět, že Strom slábne.

„Ó Gaio, odpusť mně nehodné a nemoudré. Nevím si rady s úkolem, který jsi nám dala. Naplň mne svou moudrostí. Dej mi znamení, abych poznala, jak vést lid mně svěřený. Jak máme přenést tvůj Strom do nového domova? Co mám učinit, aby tvůj lid i tvůj strom přežily?“

Dveře chrámu se otevřely a do rozlehlé haly vstoupil stařec. Vysoká štíhlá postava byla jen lehce shrbená léty, pohled v jeho vrásčité tváři však byl měkký a laskavý.

Kačerka hleděla na muže a bylo vidět, že se ho snaží někam zařadit. Trochu se zachmuřila soustředěním, ale vzpomínky se nechtěly vynořit. Věděla, že ho zná, ale bylo to dávno, tak dávno ...

Mezitím starý muž došel ke Stromu, položil ruku s dlouhými prsty na jeho kmen, sklopil hlavu a zůstal stát v tichém zamyšlení. Jeho rty se bezhlesně pohybovaly. Po chvíli se napřímil, otočil se ke Kačerce, usmál se a pomalým krokem se vydal k ní. Pak usedl na lavičku a ztěžka položil svou velkou ruku na její paži.

„Dlouho jsem tě neviděl. Dospěla jsi holčičko.“, veselé vrásky kolem jeho očí změnily jeho tvář. Pořád ho nepoznávala. „Nemůžeš si vzpomenout? Nedivím se. Jsou to dlouhé roky, co jsi mne viděla naposledy a to jsi byla ještě malé děvčátko. Říkal jsem ti tehdy beruško, sluníčko a borůvko umouněná. Na těchhle rukou jsem tě nosil a učil tě schovávat se v trávě.“, starý muž se usmíval.

„Teren. Ty jsi Teren. To není možné ...“, zašeptala Kačerka a v jejích očích se objevilo poznání. „Kde jsi byl celé ty roky? Kam jsi se ztratil a proč ses tu dnes objevil?“, vzrušené otázky, které se z Kačerky jen řinuly, přilákaly pozornost ostatních starších. Kolem dvojice na lavičce se utvořil malý hlouček.

„Ano jsem Teren.“, usmál se starý muž. „Ale ty se ptáš, proč jsem přišel. Je to trochu delší povídání a tak by snad bylo lepší, kdyby se i ostatní posadili.“, pokynul štíhlou rukou ostatním fareům. Když všichni seděli, Teren začal se svým vyprávěním.

„Je to už drahně let, když jsem se, někdy i spolu s malou Kačerkou, proháněl po lesích v okolí Jhelomu. Byl jsem tenkrát mladý a svět byl nádherný. Stromy byly zelené, tráva měkká a vysoká, zvířata v okolních lesích byla přátelská. Slunce zářilo nad každým dnem. Denně jsem děkoval Gaie, že smím žít v tak úžasném světě. Břízy byly bělostné, až ze záře jejich kůry pálily oči, voda v potocích byla čistá. A jednoho letního dne jsem spatřil ji. Byla krásná jako vánek v řídkém háji a pohled jejích zelených očí mi tenkrát učaroval. Dlouhé světlé vlasy jí splývaly na záda a její úsměv byl tím nejvzácnější pokladem, pro který stálo za to jít až na kraj světa. Jmenovala se Teliane. Zamiloval jsem se tenkrát poprvé a bylo to na celý život.“, Teren se odmlčel a bylo vidět, že vzpomíná. Po chvilce pokračoval.

„Vzali jsme se na jaře a Gaia byla svědkem našeho slibu věrnosti. Milovali jsme se a milovali jsme i Gaiu. Denně jsme chodili ruku v ruce do jejího chrámu a denně jí děkovali, že nám umožnila se potkat. A pak, jednoho dne na podzim, se nám dostalo té cti, že nám dvěma Gaia vyjevila své přání. Podivné přání to bylo, ale my jsme neváhali ani chvíli. Tak jak chtěla, jsme si sbalili pár nejnutnějších věcí a vyrazili daleko do lesů. Daleko od míst, kde žijí ostatní fareové, daleko od míst, kde žijí lidé, daleko ode všech. Usadili jsme se na jednom krásném místě nedaleko vodopádu, postavili jsme si malý domek, osadili malé políčko a tak jsme tam žili. Já spolu s Teliane a my oba s Gaiou.

Roky plynuly a my stárli. Ale naše láska a láska ke Gaie byla pořád stejně silná jako v dobách našeho mládí. Gaia nám nepožehnala dětmi, ale nejspíš to bylo i proto, že pro nás měla jiný úkol. Všimli jste si, že Strom Života nikdy nekvete?“, starý muž se s úsměvem rozhlédl po okolo sedících starších. V jejich tvářích se objevil udivený výraz.

„Ano, to je divné, nikdy jsem si to dřív neuvědomil.“
„Proto je nejspíš Strom jen jeden na celém světě.“
Starý farea se usmál.
„Máte pravdu. Ale jen napůl. Na světě je ještě jeden Strom Života. Je ještě mladý, ale za tu dobu, co jsem ho pozoroval a staral se o něj, jsem s pomocí Gaiy přišel na to, jak to vlastně se Stromem Života je.“
„Cože? Ještě jeden Strom?“
„To není možné! Strom byl vždy jen jeden!“
„Kde, kde je ten mladý Strom?“, otázky, kterými zasypali starší Terena, se jen hrnuly a starý muž pozvedl pravici obrácenou dlaní proti přívalu těch slov, aby je přerušil.
„Povídej Terene, povídej rychle. Je to nesmírně důležité pro celý náš národ.“, Kačerka uchopila Terenovu levici do svých dlaní.
„Já vím. Proto jsem přišel. Gaia mne poslala, abych vám pověděl o druhém Stromu. Víte, nejsou to semena ani žaludy ani nic jiného, čím se normálně stromy rozmnožují. Strom se množí jinak. Strom Života se rodí tam, kde je víra a lásku v Gaiu mezi fareany hodně silná. Proto je tady mezi vámi. A proto je tak velký a mohutný, protože je vás tu mnoho a vaše víra ho posiluje a živí.

Dlouho jsme žili s Teliane daleko od ostatních našeho rodu. Ale Gaia v nás věřila stejně, jako my jsme věřili v ni. A tak jednoho dne před dvěma lety se nedaleko našeho domu, na mírném svahu, kde jsme spolu s Teliane sedávali a pozorovali zapadající slunce, jednoho se dne se u nás zrodil malý Strom. Naše radost neznala tenkrát mezí. Děkovali jsme Gaie a starali se o malý stromeček, jak jsme nejlépe uměli. Ten stromek se pro nás stal dítětem, které jsme nikdy neměli. Teliane opředla místo, kde roste, ochrannými kouzly, já vysázel okolo něj plot z pevných latí, aby na něj nemohla lesní drobotina, nebo nějací škůdci. V dobách sucha jsme ho zalévali a chránili ho v zimě před přívaly těžkého sněhu.

A jednoho dne se v našich myslích opět ozval hlas Gaiy. Jeden z nás měl vyrazit sem za vámi a říct vám o našem Stromku. Dlouho jsme se nerozmýšleli. Teliane byla vždycky lepší v magii než já. Proto zůstala u mladého Stromu a chrání ho svými kouzly a já vyrazil na dlouhou cestu. Nejsem už nejmladší a tak cesta šla pomaleji, než jsem čekal.“, Terenovo vysoké čelo se zachmuřilo.

„Viděl jsem cestou spálenou zemi a cítil bolest Gaiy všude v ovzduší. Lesy hoří a vyděšená zvířata utíkají sem na východ. Není už mnoho času a smrt a zkáza přijdou i sem. Všechno shoří.“, Teren s bolestí v očích otočil hlavu ke Stromu Života. „I tenhle Strom.“

Kačerka sklonila hlavu a slzy z jejích očí padaly na cestičku vysypanou bílým říčním pískem. „Ano, víme o tom. Všechny naše lidi i jejich skromné majetky jsme již přestěhovali do Britainu. Lidé nás vzali do svého města a nejmocnější z jejich i našich mágů hledají způsob, jak zkáze uniknout. My tu zůstali jen proto, že hledáme způsob, jak zachránit Strom Života pro nás i pro naše děti.“

Teren se usmál a v jeho očích se zablesklo zelené světlo. „Už ten způsob hledat nemusíte. Malý Strom Života půjde s vámi.“

Kačerka zvedla hlavu s nadějí v očích. „Jakže? Ty bys dovolil, abysme ...“

Teren kývl hlavou se stříbrnými vlasy. „Ano, to je to, co jsem vám přišel říct. To je úkol, pro který nás s Teliane Gaia vyvolila. Ale nesmíme váhat. Cesta k našemu domu je dlouhá a nebude snadná jako moje cesta sem. Zkáza postupuje a tam, kde já jsem prošel, možná už neprojdeme. A Teliane je stará jako já. Nemusí stačit na ochranu Stromku. Musíme vyrazit co nejdříve.“

„Vyrazíme hned. Enno, svolej všechny a ať se připraví na dlouhou cestu.“, Ennorath jen přikývl a vyrazil ven z chrámu, aby splnil Kačerčiny rozkazy. Ostatní se zvedli a rychlými kroky vyšli za ním. Mladý Bosper podpíral starého fareu Terena a tak spolu vyšli před chrám. Nejvyšší kněžka zůstala sama.

Kačerka přistoupila ke Stromu Života a objala ho svými pažemi. „Dej nám sílu ó Gaio, dej nám sílu a i ty buď silná a snad společně přežijeme ...“, potom hluboce vydechla, nadechla se a zazpívala krátkou píseň ke slávě Gaiy:

Spím, tvoje paže mne chrání
umírám, ale žiju v tobě
pláčeš a tvoje slzy hojí mé rány
umíráš, ale žiješ ve mně
pláču a ty sílíš z mých slz
spíš a já tu stojím vedle tebe ...

Pak se Kačerka hluboce poklonila Stromu a rychlými kroky vyběhla za ostatními.

Již druhý den byla malá výprava na cestě k Terenovu domu. Asi deset bojovníků na rychlých koních hledalo cestu spálenou zemí. Strachem šílená zvěř a hordy prchajících lesních tvorů je cestou napadaly a činily cestu obtížnější a pomalejší. Vzduch byl suchý a páchl kouřem. Starý farea Teren pokašlával a jeho oči byly zarudlé. Toho dne večer dorazili fareové k Terenovu domu.

A v ústrety jim vyšla drobná stařenka se starostlivým úsměvem na tváři.

„Vítám vás u nás. Můj dům je i vaším domem. Pojďte a pojezte.“, ukázala malou rukou k prostřenému stolu pod vysokým ořešákem. Jezdci sestoupili z koní a hluboce se poklonili. Jeden z fareů pomáhal Terenovi ze sedla.
„Terene, ty starý blázne, opatrně, určitě jsi běžel celou cestu. Nemáš vůbec rozum dědku, copak takové cestování je pro muže tvého věku? Měl jsi zůstat v Yewu.“
Teren se rozkašlal, ale usmál se na hubující stařenku.
„Teliane, drahá. Copak by beze mne našli cestu? A pak. Hrozně se mi po tobě stýskalo.“, starý farea pohladil rukou s dlouhými prsty bělostné vlasy stařenčiny. A ta se usmála a pohladila ho po hubené tváři.
„Miluji tě Terene.“
„I já tě miluji Teliane.“, a znovu se na sebe usmáli.
„Ale my vás tu jen zdržujeme, určitě se chcete podívat na náš Stromek.“, stařenka Teliane vzala mohutného Ennoratha pod paží a vedla ho dozadu za dům. Ostatní se s úsměvem vydali za nimi. A tam obklopený nízkým plůtkem rostl malý stromek. Drobounké zelené lístečky rašily z tenkých větviček a útlý kmínek jakoby sotva držel korunu nad sebou. A přece oči a srdce fareanů poznaly na první pohled, že právě tohle je malý Strom Života. Lístky tichounce ševelily v podvečerním vánku, jakoby zpívaly písně o starých časech.

„Není nádherný?“, zašeptala stařenka Teliane a jeji oči s láskou měkce spočinuly na malém Stromku.
„Je.“, zašeptala Kačerka.
Hlouček válečníků kolem stromku stál tiše a v mnohém oku se zaleskla slza. A pak se ozval hlas Terenův.
„Nemůžete se tu dlouho zdržovat, cesta sem byla těžká a zpátky bude ještě těžší. A to vás bude ještě o dva méně.“
„Jakto? Ty s námi nepojedeš? Ani ty Teliane?“
„Ne. My s vámi nepojedeme. Úkol, který nám dala Gaia, jsme splnili. A ta cesta je dlouhá a nebezpečná a nejspíš bysme ji už nedokončili spolu s vámi. Zůstaneme tady. Gaia se o nás postará. Bude na vás, abyste dovezli Strom tam, kde bude pro něj i pro vás bezpečno. Ale myslím, že vám musíme ještě jednu věc vysvětlit. Teliane?“
Stařenka kývla a trochu se zamračila.
„Víte, Strom se nedá jen tak vyjmout ze země a převézt. Nemůžete ho převézt jen tak v květináči. Strom musí pořád čerpat sílu ze svého okolí. Teď, když je v zemi, čerpá svou sílu ze země a z vaší víry v Gaiu. Ale když mu seberete spojení se zemí, rychle se vyčerpá a zahyne.“
„Ale jak tedy ...“
„Jeden z vás mu musí dát svoji sílu. S jedním z vás se stromek spojí a spolu s ním jako jedno tělo, jedna mysl, ho převeze tam, kam vás vaše koně dovedou. Myšlení Stromu je však pomalé a tak dotyčný nebude sám moci bojovat, ani chránit sám sebe. To bude na vás ostatních. Chce se někdo z vás stát tím, kdo ponese Strom?“
Hlouček fareů se na sebe chvíli zaraženě díval a pak pokročila vpřed Kačerka.
„Já ho ponesu.“ A jako jeden muž za Kačerkou vykročili i ostatní. Stařenka Teliane se usmála.
„Strom sám si vybere, kdo ho ponese. Přistup k němu kněžko.“ Kačerka přistoupila blíž a s napětím pozorovala mladý Strom. Nic se však nestalo. A pak po jednom přistupovali ostatní fareové. Hrdý Ennorath, Bosper s hřívou oranžových vlasů a další a další. A strom si nevybral nikoho. Jako poslední přistoupila mladičká válečnice Kiri.  A všichni s údivem sledovali, jak se větvičky stromu zachvěly a jedna z nich se omotala okolo štíhlého lýtka Kiriina. Kiri se zasmála vysokým hláskem, sehnula se a natáhla ke stromku ruce. A větvičky Stromu se propletly s jejími prsty, Stromek vystoupil ze země a jeho kořeny vstoupily do Kiriina těla. A tvář Kiri se pokryla měkkou kůrou a z jejího těla vyrašilo na různých místech několik lístečků. Pak se pomalu otočila k ostatním a podivně změněným hlasem promluvila:

„Vybrali jsme si. Můžeme vyrazit.“

Stařenka Teliane přistoupila blíž a se slzami v očích objala Kiri Strom. Starý Teren se k nim připojil. A kolem stařenky se omotaly větvičky a omotaly se i kolem Terena. Teren se otočil k udiveným fareům a řekl: „Nebojte se o tu mladou dívenku. Strom z ní zase vystoupí, až bude přichystána země, kde by mohl žít. Do té doby ji bude síla stromu ochraňovat.“, pak se Teren zase otočil ke Kiri Stromu.

„Sbohem.“, šeptala stařenka Teliane. „Sbohem.“, šeptal i Teren. „Miluji vás.“ řekla Kiri Strom a oči stařičkých fareů se zalily slazami. „I my tě milujeme.“, šeptaly jejich rty a objímali se všichni. Pak Teliane i Teren odstoupili od Kiri Stromu a uvolnili jí cestu ke koni. Pomalým krokem přešla Kiri Strom ke svému koni a podivným pomalým pohybem se vyhoupla do sedla. Jako by do něj ze země přerostla.

Pak otočila koně k východu a pobídla ho ke klusu.

Ke dvěma uslzeným staříčkům přistoupila Kačerka, oba je políbila na tváře a řekla: „Sbohem. A děkuji vám za všechny farey. Děkuji vám z celého srdce. Budu na vás vzpomínat do konce života.“ Pak se poklonila až k zemi.

Starý farea Teren a jeho stařenka Teliane se usmáli a i oni se poklonili. Potom nasedli fareanští bojovníci na koně a cvalem vyrazili za Kiri Stromem.

„Dokážou to Teliane?“
„Určitě ano Terene. Gaia je s nimi.“
„To je dobře.“
„Pojď se najíst, určitě máš hlad po té dlouhé cestě.“
„Dobře Teliane. Něco malého bych rozhodně neodmítl.“