Frikuv deník

14. 8. 1078
Jmenuji se Frik, jsem fareanský mág z Gheeru a již druhým dnem je mým domovem věž na severozápadním pobřeží ostrova Zagan-Maru, daleko od pevnosti i samotného města. Můžu si za to sám, dal jsem přednost zkoumání démonů a magické bariéry kolem Arghanu před cílem, se kterým jsem sem byl původně vyslán, a tak jsem tady, na konci světa, a společnost mi dělají jen mágové, jejichž způsob myšlení je pro mne téměř neuchopitelný. A služebnictvo, o kterém se dá říci totéž, jen opačně. Rozhodl jsem se proto vést si deník, abych zde našel někoho sobě rovného. Nikdy bych nečekal, že mi Viliam a Marie budou tak chybět, ale jsem rád, že se rozhodli pokračovat ve zkoumání run, ulehčuje to mému vlastnímu svědomí.
O magické bariéře jsem se zatím dozvěděl spoustu informací, které mi moc neříkají. Připadám si zase jako v prvním ročníku na akademii. Myrra, která mágům velí, je ale moc milá a i když je její nadšení z lorda až na hranici zdravého vztahu, její prioritou je výzkum. Ostatní mágové na mne koukají s lépe nebo hůře skrývanou nedůvěrou, ať už v mou rasu, loajalitu nebo v mé schopnosti. Z celého srdce doufám, že jim jednou vytřu zrak, ale s těžkým srdcem přiznávám, že si na to sakra počkám. Zatím jsem opravdu jako učeň, který se stále vyptává na banality. Myrra mi říká, ať jsem trpělivý, že se to usadí - tedy jestli dobře rozumím její arapalštině.

15. 8. 1078
Marie využila možnosti a vrací se na pevninu. Nedivím se jí, celou dobu, co je zde, mluvila o tom, že to možná byla chyba a měla zůstat v Gheeru. Hrozba démonů ji jen utvrdila v tom, že její místo je jinde. Snad na ni počkal. Můžu jí jen závidět, že se na návrat těší, já jsem rád, že jsem tady a mám klid. Někdy si říkám, že jsem měl tvrdit, že to dítě není moje, ale pak mne dostihnou výčitky. Velmi dobře vím, že moje je. Chyba se stala ještě dávno předtím, když jsem dovolil, aby mne Anna okouzlila. O Viliamovi řeč nebyla, takže předpokládám, že ten zůstává a dál se věnuje svému úkolu.
Společně s touto novinou nám Myrra sdělila, že lord se ve své ušlechtilosti (tahle slova opravdu použila, je ve své oddanosti k popukání) rozhodl věnovat pevnině ještě jeden komunikační krystal - bude sloužit ke vzájemné komunikaci mágů na Zagan-Mar a v Gheeru. Těším se, že si občas budu moct ukrást svou chvilku u krystalu a promluvit s někým z pevniny.

17. 8. 1078
Krystal funguje a je to báječné! Mezi gheerskými mágy není nikdo, kdo by uměl obstojně arapalsky, takže jsem získal roli tlumočníka. Bohužel mi ale Myrra sice s úsměvem, ale pevně sdělila, že je určen výhradně k vědeckým účelům.
A když je řeč vědě - snažíme se (my!) nazírat na Arghan. Jestli jsem to dobře pochopil, snažíme se zachytit stopy, které zanechává magická aktivita na Arghanu v bariéře a podle toho určovat, co se tam děje. Zagan-marští na to mají nejen svou odkazy posílenou mysl, ale i nějaké krystaly. Zajímavé, myslel jsem, že ty byly doménou Kerantu a že Arapal a Kerant spolu zrovna nevycházeli. Ale co, to jsem si myslel i o Sarifovi a ejhle, kdo si bude brát Gerwynovu dceru. Každopádně jejich pochopení mi bude trvat měsíce, ne-li roky.

20. 8. 1078
Být tlumočníkem mezi pevninou a Zagan-Marem není jednoduché. Komunikace přes krystal je zoufale pomalá. Mágové v Gheeru mi nadávají, že používám výrazy, kterým nerozumím, ti zdejší, že nejsem dost přesný, když se je snažím opsat tak, aby jim na pevnině rozuměli. Jsem z toho dost zoufalý a Myrra si toho všimla (na mágyni je vážně úžasná) a snažila se ocenit to, jakým jsem přínosem. Nepřipadám si tak, ale jsem jí za její slova vděčný.

21. 8. 1078
Myrra včera nejspíš promluvila i s ostatními, protože dnes byli mnohem shovívavější. Jsem zvědavý, jak dlouho jim to vydrží. Z pevniny nám konečně byli schopní dodat nějaká použitelná data. Myrra říká, že je velká škoda, že mágové nesídlí ve Skalboru, jestli jí dobře rozumím, hodil by se nám pohled na bariéru z jiného úhlu. Jenže je mi úplně jasné, že jediný, komu by se líbilo mít oba krystaly ve Skalboru, by byl Sarif. Myřře utekla poznámka o ostražitosti, což si překládám tak, že ani lordu Gerwynovi by se to moc nelíbilo.

28. 8. 1078
Zaganmarské víno je proklatě silné. Dávejte si na něj pozor. Tohle by měli psát v pokynech k příjemné plavbě na Zagan-Mar. Probudil jsem se vedle nahé dívky a v první chvíli jsem se příšerně lekl. Naštěstí neměla na zádech žádné odkazy a když jsem se jí podíval do tváře, poznal jsem v ní jednu z kuchtiček. Služebná. Uf. Spadl mi kámen ze srdce až do kalhot. Ostatní mne pozorovali s neskrývaným pobavením. Budu muset zjitit, co jsem včera vyváděl.
Navzdory příšerné bolesti hlavy mi přišlo, že jsem byl dnes docela prospěšný. Uvidíme zítra, jestli mé připomínky budou co k čemu.

29. 8. 1078
Omlouvám se zagan-marskému vínu. Myrra přišla na to, že Cerrg s Warrenem mi do něj přilili nějaký svůj experiment (ve volném čase se věnují alchymii). Řádila jako černá ruka, nikdy bych nečekal, že se může tak rozčílit. Oba se mi dnes přišli omluvit a ona za nimi stála a dýmala jako sopka. Musím si zapamatovat, že ji nikdy nesmím rozčílit.
Postupně se tedy dozvídám, co vše jsem prováděl. Až na tu noc s kuchtičkou se budu snažit tyhle informace vytěsnit, takže rozhodně nebudou zaznamenány.
Večer přinel dobré zprávy, protože můj vínem omámený mozek skutečně našel způsob, jak lépe nastavit krystal, který čte magickou bariéru. Cerrg navrhl, že bych měl pít častěji, ale Myrra ho spražila takovým pohledem, že se o hlavu scvrkl. Ještě včera bych byl pro, ale dnes budu souhlasit s Myrrou.

4. 9. 1078
Moji kolegové v Gheeru nezahálí. Na základě mých poznatků zde se jim daří získavat stále přesnější informace. Nechci svůj podíl zveličovat, ale je velmi příjemné být konečně oceňován oběma stranami. Myrra je nadšená a i z pravidelných hlášení u lorda Gerwyna se vrací usměvavá. Náš výzkum totiž konečně nese nějaké ovoce, zatím sice ne moc použitelné (a je jasné, že Myrra by si u lorda sakra ráda šplhla), ale už dokážeme o bariéře mluvit i konkrétněji, než v hypotézách. Zdá se, že výkyvy v ní jsou méně časté, ale silnější a poměrně dobře předvídatelné. Na pevnině tomu odpovídají útoky démonů - skupiny jsou silnější, ale objevují se méně často. Bohužel vzhledem k našemu postavení nejsme schopní určit kde, pouze odhadnout kdy - a to nestačí.
Myrra na mne tlačí, abych přesvědčil mágy na pevnině, aby se přesunuli na jiné místo, jenže Skalbor nepřichází v úvahu, Toor je něco mezi ruinou a staveništěm a jiné možnosti nemáme. Snažila se zjistit, co je na východní a jižní části pevniny, ale podařilo se mi ji přesvědčit, že pouze divočina, nic, co by mohlo posloužit našim účelům. Potřebujeme zázemí.

9. 9. 1078
Dnes se pokusíme zužitkovat znalosti, které jsme nasbírali. Pokusíme se využít výkyvu, který by měl přijít dnes odpoledne, a nahlédnout skrz bariéru na Arghan. Přípravy probíhaly celé předchozí tři dny a i pevninští mágové sehrají svou roli. Pokud se nám to povede, mohli bychom získat řadu cenných dat.

10. 9. 1078
Tak to se nepovedlo. Každý zápis, který teď napíšu, může být mým posledním. Našel jsem si skrýš ve sklepení, zahrabán mezi bednami plnými sušených bylin. Vůbec nevím, co se stalo s ostatními. Bariérou jsme prohlédli, ale jen proto, abychom spatřili jednotku černých démonů, která využila našeho narušení a okamžitě se obrátila proti nám. Myrra okamžitě začla deklamovat zaklínadlo, které by průchod uzavřelo, ale naneštěstí si toho démoni všimli a srazili ji k zemi. Vybavuji si ještě magický štít, který kolem ní někdo vztyčil, nejspíš Warren, potom mne magický nápor smetl na dveře, které jsem prorazil. Divím se, že jsem si pádem nepolámal všechny kosti v těle. Chtěl jsem za ostatními, ale zaslechl jsem vrčení a zahlédl stín obrovského démona a statečnost mne opustila. Nikdy jsem nebyl mág cvičený do boje a pokud srazil jediným úderem mágyni Myřřiny velikosti, co jsem tam mohl být platný? Takhle se snažím zdůvodňovat si své následující kroky, které nevedly nahoru do pracovny, ale dolů do sklepení.
Našel jsem si chabý úkryt ve skladišti. Zalezl jsem mezi bedny se zásobami bylin a snažil se zuřivě přijít na to, co si počnout dál. Ucítil jsem později kontakt, ale uzavřel jsem před ním svou mysl. Nevěděl jsem, zda to byli naši nebo démoni a to druhé jsem odmítal riskovat.

Strach mne svírá jako pařát. Celá věž se hemží démony, stále další a další schází z horní pracovny dolů a nejspíš ven. Jeden z nich se přiblížil i ke vchodu do skladiště, ale naštěstí jen zhnuseně zavětřil a odešel. Nemám zde podle čeho měřit čas, ve sklepení je tma. Budu muset najít pomoc nebo alespoň vodu a potravu, ale zatím se neodvažuji.

Sebral jsem svou odvahu a v době, kdy zvuky démonů utichly v dáli, jsem se vykradl prozkoumat věž - mé první kroky vedly do kuchyně. Ten pohled nevytěsním z paměti asi do konce svého života. Těla služebnictva a jejich části ležely všude, u většiny nebylo možno poznat, zda to byl muž či žena, mladý či starý. Přinutil jsem se projít tou tragédií a v komoře jsem našel nějaké netknuté jídlo. I sem démoni pronikli, ale zdá se, že naše jídlo je nijak nezajímalo. Našel jsem i vodu a zásoby si odnesl zpět do skladiště. Do kuchyně se budu muset vrátit, ale zůstávat tam nehodlám, na to nemám žaludek.
Prošel jsem kolem okna, byla tma. Ale netuším, kolikáté noci od příchodu démonů. Možná druhá, možná pátá.

Nemohu dostat z mysli tu kuchtičku. Vrátil jsem se do kuchyně doplnit zásoby a přemýšlel jsem, jestli je jedním z těl, která hnijí ve věži, nebo se jí podařilo uniknout stejným zázrakem, jako mně.

Démoni se zdržují v okolí věže, ale věž jako taková je, zdá se, nezajímá. Odvážil jsem se proto dnes do pracovny. Našel jsem tam těla Mirrel a Cerrga, ale žádná další. Možná se jim podařilo uniknout.
Našel jsem také komunikační krystal a chtěl poslat zprávu na pevninu, ale krystal na můj dotek nereagoval. Zdá se, že mne nikdo nepostrádá.
Propadám beznaději. Krystal byl má naděje, jak dát vědět, že žiju. Pokud démoni dostali dva runové mágy, nikoho nenapadne, že já, nerunová pleva z pevniny, mohu žít. Bez něj... bez něj jsem odsouzen zemřít zde, až mi dojde jídlo nebo mne najdou démoni. Sám, zapomenut všemi.

*několik vytržených listů*

Netuším, kolik dní uplynulo od vpádu démonů na Zagan-Mar. Přijde mi to jako věčnost, trýznivá věčnost po kterou jsem propadal těm nejčernějším myšlenkám, za které se zpětně stydím. Dnes mou mysl ale opět naplnila naděje. Zaslechl jsem lidské hlasy. Hlasy arapalských vojáků. V těch černých dnech skrývání jsem se obával toho, že celý ostrov byl pohlcen hordami démonů, a já jsem posledním přeživším na míle daleko, ale tohle byly zvuky boje a když jsem se odvážil vyhlédnout za soumraku z okna, mé srdce se zaradovalo. Démoni pálili své mrtvé, jasně jsem rozeznával jejich nelidské tvary. Nebyli neporazitelní.
Nikdy jsem nebyl zrovna vzorným Fareanem, ale Gaio, jestli mne slyšíš, já přísahám, že pokud mne zachráníš, pokud přežiji, změním se.

Boje se přelévají, jednoho dne jsou na tom lépe démoni, jindy Arapalci, ale arapalské hlasy slýchám opakovaně. A uvědomuji si, že pokud Arapalci začnou vítězit, démoni se stáhnou zpět do věže, kterou v posledních dnech téměř neobývají. Proto hromadím zásoby ve skladišti bylin, které z celé věže zůstalo jako jediné nepoznamenáno jejich hněvem, a snažím se maskovat stopy své přítomnosti ve věži.
Dny trávím v tichých meditacích, a v těch chvílích mne před démony střeží Vraunn, má po dlouhá léta zapomenutá makendra. Obracím své srdce a mysl ní i k Matce a přísahám, že cítím, že mi odpovídají. Vydrž, šeptají.
Vidím jejich očima svůj život, jak jsem ho vedl, a je mi ze mne samotného špatně. Co jsem to za Fareana, že jsem opustil svou ženu s malým dítětem a upřednostnil vlastní kariéru před vlastním synem? Prosím o odpuštění Gaiu, Vraunn i Annu a nepřeji si teď nic jiného, než sevřít Annu i maličkého Aarona v náruči. Jako by mi blízkost smrti stáhla z očí závoj, který mi bránil vidět to, co je skutečně důležité.

Stalo se tak, jak jsem předvídal, a démoni se stáhli do věže. Skladišti se stále vyhýbají a já doufám, že si nevšimnou ztenčených zásob v kuchyni.
Vraunn hlídá a já prosím Gaiu, aby nade mnou držela ochrannou ruku. A nejen nade mnou. Démoni jsou pradávným nepřítelem všeho živého a pokud budou moct, sežehnou nás na prach a vše, co jsme vytvořili, zadupou do země. Ochraňuj zagan-marské, veď jejich zbraně a dej sílu jejich kouzlům. Povznes jejich ducha a pomož jim zahnat tyhle zplozence chaosu.

Zagan-marští jsou před věží! Přišli s ránem, vycházející slunce barvilo jejich pláště a odráželo se na hrotech jejich kopí. Upozornili mne démoni, hromadící se před věží, takže jsem se přesunul k oknu. Vraunn hlídá a já čekám na svůj okamžik. Nechci sedět nečinně, ale nechci zemřít svým zachráncům na dohled. Země kolem věže je znečištěná démony...

22. 10. 1079
Půl roku. Tolik času uplynulo od průniku démonů na Zagan-Mar. Půl roku jsem přežíval o samotě ve věži plnící se puchem rozkládajících se mrtvých těl. Dozvídám se, co se dělo, ale především se shledávám s ostatními. Setkání s Myrrou mi vehnalo slzy do očí, neboť ona je nijak neskrývala. Objala mne a stále dokola opakovala, že si všichni mysleli, že jsem mrtvý. Warren mi prozradil, že to byli to oni, kdo se pokusil dotknout mé mysli toho dávného dne. Potom unikli a věž museli uzavřít bariérou, která jim znemožnila znovu po mně pátrat a která vyřadila z provozu komunikační krystal. Potom prohlásil, že to, co jsem přežil já, by nepřežil leckterý runový voják Arapalu, poodstoupil, položil si ruku na srdce a lehce se mi uklonil.
Potěšilo mne jeho uznání, ale jen já vím, v jak hluboké beznaději a jak blízko konci jsem se nacházel. A že za své přežití vděčím své bohyni a nejspíš sušeným bylinám - a to jsem jim také řekl a vyvolal vlnu smíchu nebo shovívavých pohledů. A tak jsem přivolal Vraunn a vrátil na jejich tváře úžas. Nikdy dřív jsem nebyl tolik hrdý na to, kým jsem.
Setkal jsem se i s Viliamem. Pogratuloval mi, že jsem to zvládl, ale hned začal zapáleně mluvit o pokrocích, kterých dosáhl ve svém výzkumu. Nechal jsem ho mluvit a přemýšlel o časech, kdy jsem byl taky takový.

23. 10. 1079
Setkal jsem se s lordem Gerwynem. Velmi ho zajímalo, jak jsem přežil, Vraunn a mé pouto s Gaiou. Bylinkám se pouze pousmál. Požádal jsem ho, zda bych mohl poslat zprávu domů, ale odmítl mne s tím, že stále není bezpečné stáhnout bariéru. Věž byla získána, zkontrolována a zajištěna, ale mnoho démonů uniklo a ostrov jich zdaleka nebyl prost.
Obyvatelstvo Zagan-Mar se tísní v pevnosti a městě ve vnitřním údolí, celou dobu, co se démoni vyrojili z portálu ve věži na severozápadním pobřeží. Všichni svůj úděl nesou s pozoruhodnou smířeností. Já tiše trpím. Doufal jsem, že se budu moct ozvat na pevninu a vzkázat Anně. Doufal jsem, že se budu moct projít mezi stromy, ale vnitřní údolí nabízí zeleně jen pomálu.

4. 11. 1079
Soukromí je vzácná komodita. Těšil jsem se na společnost zagan-marských, ale teď bych zase uvítal pár dní samoty. Mám toho tolik, o čem přemýšlet. Vraunn nepřivolávám, úžas, který zpočátku budila, teď, stále mezi nějakými zdmi, se změnil v podezření. Odlišnosti zase vstupují mezi nás a já cítím smutek. A postrádám uklidňující přítomnost Vraunn, na kterou jsem si zvykl.
Vůbec nevím, jak postupují boje s démony. Bariéra kolem ostrova je stabilizovaná a mých schopností tam opravdu není třeba. Komunikační krystaly jsou stále mimo provoz. Nezbývá mi než čekat a modlit se. Činím obojí.

16. 11. 1079
Jsem fascinován podzemními farmami. Objevil jsem je náhodou při jedné procházce podzemní pevností, když jsem se snažil uniknout od přecpanosti obytných částí. Podzemní svět Zagan-Mar má své kouzlo, rostliny hrají nevídanými a nečekanými barvami, ale hlavní pěstovanou komoditou farem jsou houby. Roztodivných tvarů, barev a vůní, mnohé lehce omamné pro ty, kdo nejsou zvyklí. Ale nepotřebují světlo a dokáží zasytit.

26. 11. 1079
Nedávno jsem na svých toulkách podzemím narazil na kovárnu, kde se zpracovává fidda skur, černé stříbro. Ve vší slušnosti, ale také důraznosti, mne vyprovodili pryč. Proč? Vždyť přeci zkoumání odkazů byl původní záměr, se kterým jsem sem byl poslán. Navštívil jsem později Viliama a zjistil, že ani jeho do kováren nepustili, i když s finálním produktem jako takovým mu pracovat dovolili.

4. 12. 1079
Abych utekl dlouhé chvíli, vrátil jsem se ke studiu odkazů. Viliam i přes své chvástání žádný velký pokrok neudělal a ani mně se nedaří. Myšlenkami se toulám za širým oceánem a v modlitbách prosím Gaiu, aby ještě jednou požehnala arapalským pažím a démony co nejdříve zahnala. Stísněný prostor a neustálá přítomnost někoho dalšího mne tíží jako balvan. Příděly jídla se pomalu snižují a já ve volných chvílích utíkám na farmy - abych pomohl i abych utekl od všech.

6. 12. 1079
Několik dní jsem strávil opět v hřejivé přítomnosti Vraunn. Wegga, pětiletá Arapalka z jedné farmy je jí fascinována a Vraunn její dětskou pozornost snáší se stoickým klidem. Dívám se na ni a myslím na Aarona, který je jen o malinko mladší. Je taky tak veselý a živý? Ptá se na svého otce? Uvidím ho ještě někdy? A to nejdůležitější - odpustí mi někdy, on i jeho matka? Ach, Anno, byl jsem takový pitomec...

14. 12. 1079
Dny se vlečou, už ani Viliam nedokáže předstírat zažranost do práce. Všichni utahujeme opasky. Myrru téměř nevídám a když, tak její úsměv není již tak hřejivý jako dřív, v jejích očích vidím, že i ona má obavy z budoucnosti. Nevím, zda ji mohu nazývat přítelkyní, ale ze všech zagan-marských k ní má nejblíž. A také vím, že má přístup k informacím a mne nevědomost a pocit zbytečnosti tíží jako kámen.

20. 12. 1079
Podařilo se mi promluvit s Myrrou. Vzala mne na jeden z balkónů pevnosti a v tichosti jsme pozorovali východ slunce. Vysvětlila mi, jaký význam má pro zagan-marské slunce, a já jí tolik rozumněl. Snad proto jsem se jí otevřel, mluvil o Anně, své hlouposti a sebestřednosti. Vyslechla mne mlčky a potom změnila téma. Asi jsem to s tou otevřeností přehnal.

26. 12. 1079
Rána na balkóně se stala příjemným začátkem každého dne. Myrra někdy přijde, někdy ne, ale pokud ano, snaží se být optimistická. Přesto však vím, že i ona byla stažena z výzkumu a pouze se střídá se svými kolegy při dohledu nad bariérou kolem věže a kolem ostrova. Z toho důvodu vyschl i její zdroj informací, lord Gerwyn je často v terénu a svůj kontakt s Myrrou omezil na písemná hlášení o stavu bariéry. Snaží se znít optimisticky, ale já vím, že ji to mrzí.
Snažím se pochopit, jak o lordu smýšlí, a ona o něm mluví víc než ochotně. Stále je v jejích očích téměř dokonalým vladařem, ale její názor zdaleka nesdílí všichni. Nikdo se mnou nemluví otevřeně, ale zaslechl jsem pár útržků a umím si je poskládat dohromady. Příliš váhal s útokem na věž, démoni stihli poničit mnohem větší část ostrova. Drží muže příliš zkrátka, dopřává jim až příliš velkou volnost. Velitel Dryggen, jeho bývalý rival o trůn lorda Arapalské říše, má na ostrově své příznivce, a i když lorda okázale uznává, někteří by raději na trůně viděli jeho.
Dny míjejí, na pevnině se slaví dny počátku a já stále nevím nic nového.

28. 12. 1079
Podařilo se mi uprosit Myrru, aby mne vzala s sebou ven z pevnosti. Mágové chodí občas do terénu, zkoumat, učit se a snad i nacházet řešení. Prvotní nadšení z volného prostoru kolem sebe vystřídalo kruté vystřízlivění, když jsme došli na místa, kde démoni pobývali, než byli zatlačeni dál od pevnosti. Rostliny chřadly, stromy ztrácely listí, půda byla pokrytá slizovitou houbovitou hmotou, ze které se mi ježily chloupky na krku. Vraunn na ni zavřískla a obcházela obezřetně okolo, ale naši průvodci nás ubezpečili, že tahle už je mrtvá a dál se nešíří.
Ta věc stále přitahovala můj pohled, až jsem se nakonec odpojil od ostatních a šel se na ni podívat blíž - zjistil jsem, že vlastně vůbec není slizká, ale spíš něco mezi šlahounem a houbou. Rozhodně dusila vše, co pokryla, ačkoliv zde bylo vidět, že se krajina vzpamatovává a mezi šlahouny prorůstaly nové listy trav a rostlin. Ryggar, jeden z našich průvodců, si všiml mého zájmu a přidal se ke mně - pověděl mi, že ea-morda, jak tomu říkali, se objevilo po té, co zde démoni několik týdnů setrvávali. Rozrůstalo se to z centra, které leželo ještě o kus dál, ale zagan-marští přišli na to, že čistá sladká voda tomu nedělá dobře.
Procházeli jsme poznamenanou krajinou, ze které jen občas jako malé zázraky vystupovaly ostrůvky neponičené zeleně. Začal jsem se na nich zastavovat a... těžko mohu zrovna já žehnat zemi, a tak jsem si alespoň usilovně přál, aby měla sílu uzdravit sebe a své okolí. U centra ea-morda Vraunn znovu zavřískla a pak mne opustila. Rozrušilo mne to a naléhal jsem, abychom šli dál, ale Myrra trvala na tom, že potřebují jádro těch šlahounů prověřit. Šlahouny se dařilo ničit, ale toto místo odolávalo všem pokusům. Ryggar mi prozradil, že taková centra jsou na ostrově nejméně tři. Ostrov totiž ještě nebyl zcela pod kontrolou Arapalců, démoni stále drželi severní pobřeží a Ryggar se domníval, že by tam klidně mohlo být další.
Když jsme opustili území zničené ea-morda, Vraunn se konečně nechala přivolat. Kráčela po mém boku a já vnímal její vztek a smutek, který renozoval s mými vlastními pocity.

31. 12. 1079
Myrra mi nabízela další výpravu ven, ale odmítl jsem ji. Z té cesty k ea-morda jsem se ještě stále nevzpamatoval a netoužil jsem dostat se znovu do blízkosti centra. Raději jsem se zašil na farmách, sledoval, jak Wegga dovádí s Vraunn a přemýšlel.

1. 1. 1080
Myrra dnes nepřišla. A to jsem ji chtěl požádat, zda bych přeci jen nemohl ještě s nimi. Ea-morda mne odpuzovala, ale zároveň mne srdce táhlo zpátky. Využil jsem klidného rána a modlil se a ten pocit jen sílil. Zkusil jsem se prosmýknout kolem stráží, ale nepustili mne. Bezpečnost a takové řeči. Budu muset být trpělivý.

2. 1. 1080
Dnes jsem se dočkal, Myrra se zdála být potěšená, ale další výprava je plánovaná až za dva dny. Co se dá dělat.
Všechny myšlenky se mi celou dobu stáčí k ea-morda. Ptal jsem se na podzemních farmách, ale nikdo se s ní do styku nedostal, aby mi poskytl další informace. Mágové mne zahltili svými teoriemi a výzkumy, až jsem si zase připadal jako první dny ve věži. Ryggar byl venku.

4. 1. 1080
Když jsem kráčel mezi zarůstajícími farmami, ptal jsem se sám sebe, proč tam opět jdu. Vraunn mi tiše našlapovala po boku, ale zdála se mi klidnější, než při první výpravě. Na kraji území poničeného ea-morda Vraunn zaprskala a sklopila uši, ale šla dál. Do srdce mi opět vstoupil smutek, který bych dřív necítil. Zastavoval jsem se na neponičených ostrůvcích a prosil Gaiu o pomoc. Bylo to marné počínání, ale neodpustil bych si, kdybych to neudělal. Arapalci sice dokázali šíření omezit, ale země se musela léčit sama a mně pohled na ni působil smutek.
Cítila takový smutek Anna, když jsem se odvracel od ní a našeho syna? Když jsem je přehlížel a utíkal od nich ke studiu? Vraunn tiše mňoukla a vrátila mne z temnících myšlenek do reality. Byli jsme už blízko jádra.
Vraunn tentokrát neutekla, ale neustále jádro obcházela a zkoumala. Ostatní ji chvíli pozorovali a pak se rozestavili do kruhu kolem ní a jádra a pustili se do obvyklých procedur - meditace, zkoumání, hledání slabin. Zeptal jsem se Ryggara, který se jako průzkumník držel stranou, jestli mágové zkoušeli jádro oslabovat. Pokýval hlavou, ale pak řekl, že si nevšimli žádného efektu. Zkoušeli i jádro polévat vodou, která dobře účinkovala na výhony, ale jádro odolávalo.
Najednou Vraunn varovně vřískla a stáhla se ke mně. Mágové přerušili své zaklínání a začali se rozhlížet. Ryggar se zvedl a napjatě naslouchal a pak spustil poplach. Okamžitě k pevnosti!
Nechápali jsme, co se děje, ale rozeběhli jsme se. Myrra se ohlížela a když se dlouho nic nedělo, zvolnila. Ryggar se s ní začal hádat, ať běží dál a v tu chvíli jsme je spatřili. Dvacet, třicet démonů? Okamžitě jsme se rozeběhli ještě rychleji než předtím. Bylo nás deset, včetně mne. Démoni si nás všimli a podle řevu jsme pochopili, že jsme pronásledovaní. Nikdy bych nevěřil, že zvládnu tak dlouho a tak rychle běžet, ale bylo mi jasné, že za mými zády je má smrt. A já nechtěl zemřít, už ne. Ne teď.
Přesto byli démoni rychlejší a kdyby nám nevyšla vstříc jednotka z pevnosti, jistě by nás dostali a roztrhali na krvavé cáry. Arapalských bylo kolem padesáti, přesto se na ně démoni vrhli, aby rozsévali zkázu. Když se srazili, Myrra zavelela a všichni mágové se zastavili a okamžitě se přidali k boji. Hleděl jsem na ni pln obdivu, ještě před chvílí měla ve tváři čirou hrůzu a teď již skandovala zaklínadlo za zaklínadlem a organizovala své mágy. Přidal jsem se k nim a sesílal podpůrná kouzla jedno za druhým. Démonů nebyla plná síla, nejmíň třetina se k pronásledování nepřipojila. A skutečně, po boji jsme spočítali pouze osmnáct těl. Ti ostatní zůstali u jádra, sdělil mi pak rozmrzele Ryggar. Posilní ho a práce průzkumníků začne odznova.
Velitelem jednotky, která nás zachránila, se ukázal sám lord Gerwyn. Páni, nevěděl jsem, že chodí přímo do bojů. Mluvil s Myrrou a té se na tváři rozléval blažený výraz pýchy a oddanosti. Lord Gerwyn krátce pohlédl i na mně, ale co si myslel, to jsem z jeho pohledu nevyčetl.

10. 1. 1080
Zůstávám v pevnosti. Bitva se odehrála na dohled jejích zdí a celá pevnost a podzemní město si o ní povídalo. Slyšel jsem nespočet verzí, jak už to bývá, a nesnažil se je vyvracet. Lord Gerwyn udeřil příliš brzy, tak akorát nebo příliš pozdě. Mágové tam vůbec neměli jít, naopak je dobře, že ea-morda zkoumají, a vlastně si měli s démony poradit ještě v lese. Vrátil jsem se raději za Weggou a k pomoci na podzemních farmách. Tam mi připadal svět nejvíc v pořádku.

12. 1. 1080
Po delší době jsem se vrátil z farem ke společným ránům s Myrrou a nestíhám žasnout. Zagan-marští vytáhli proti té skupině, co nás vyhnala od ea-morda, pobili ji a podařilo se jim překvapit i skupinu, co držela severní pobřeží. Zvědi totiž zjistili, že démonů v téhle oblasti není zdaleka tolik, kolik si mysleli. To nejdůležitější na tom ale je, že démoni se teď drží už jen v okolí věže a magická bariéra kolem ostrova mohla být stažená jen na ten daleký severozápadní poloostrov. Komunikace skrze krystaly bude obnovena! Chtěl jsem okamžitě mluvit s lordem Gerwynem, ale Myrra mne se smíchem vrátila zpátky na zem. Lord není v pevnosti.
A mám na ostrově nového ochránce. Warren, ten Warren, který mi kdysi do vína přimíchal svůj elixír, který mne zbavil zábran a paměti, se kvůli mně popral s jiným Arapalcem, který tvrdil, že to mou vinou démoni přišli. Potkal jsem ho s monoklem a on mi odvětil, že ho bude nosit s hrdostí - a s úsměvem dodal, že to nebude dlouho, protože modřina se zahojí díky jeho odkazům během dvou dnů. A že tomu dotyčnému snad jasně vysvětlil, že to moje Vraunn nám dopřála náskok, díky kterému jsme stihli dosáhnout pevnosti.

15. 1. 1080
Snažil jsem se promluvit s lordem. Rád bych vzkázal, že žiju, a rád bych věděl, kdy se budu moct vrátit, ale odbyl mne, že má teď důležitější starosti než jednoho Fareana. Tohle měla Myrra vidět, aby ho přestala vidět v tom růžovém obláčku zbožnosti. I když si dovedu představit, že by mi blahosklonně sdělila, že se nemůžu divit, že lord Arapalské říše má teď jiné starosti. Naše prázdné žaludky o tom jasně promlouvaly.

18. 1. 1080
Opět jsem se byl podívat na ea-morda. Ryggar mi nadšeně hlásil, že díky rychlému odvetnému útoku nebyly škody na území, které jsem navštívil, moc velké. Naopak na některých místech, zejména tam, kde se uchovaly ostrůvky nepoškozené zeleně, se krajina hojila překvapivě rychle. Provázel mne těmi místy, Vraunn spokojeně předla a já se usmíval. Měl pravdu, země se hojila. Znovu jsem se zastavoval, děkoval Gaie za její sílu a Vraunn se hravě válela v trávě. Ryggar nás pozoroval a když ho Vraunn zatáhla do svého dovádění, rozesmál se. Konečně se začínalo blýskat na lepší časy.
A ten pocit nezklalil ani fakt, že jádro stále zůstávalo živé, byť omezované.

22. 1. 1080
Komunikace s pevninou je obnovena! Pojedu domů! Uvidím Annu a Aarona. Gaio, tisíceré díky! Sbaleno jsem měl během chvilky, i když do odjezdu zbývá ještě několik dní, prostě jsem to musel udělat. Nevím, jak vydržím ty zbývající dny. Díky Ti, milostivá Matko!

28. 1. 1080
Loučení. Neuvědomil jsem si, jak moc jsem k některým zde za ty dva roky přirostl. Myrra, Warren, Wegga. Ryggar. I když jsem si jistý, že má cesta teď vede na pevninu, jsou tyto dny bolestné. Snažím se uchovávat si jejich tváře v paměti. Weggu, jak pláče, zatímco Vraunn u ní žalostně mňouká, aby se za chvilku se smíchem honily kolem políček plných hub. Ryggara smějícího se v trávě. Warrena vidím, jak mne s modřinou na oku plácá po zádech a přehání mé zásluhy. A Myrru... na tu si vzpomenu při každém východu slunce, jak spolu stojíme ten poslední den na balkoně pevnosti, ona se dotýká čelem mého a přeje mi, ať mne předkové provází.
Předpokládám, že na palubě korábu bude ještě méně soukromí a klidu, a tak nebudu schopný svůj deník dál vést, a doma... Doma to snad nebude už potřeba.