Války

Arapalské války samotné se dělí do tří etap. Tyto se dají rozdělit jak časově, tak i podle toho, jaká strana měla převahu v tom kterém období, a stejně i dle toho, kdo stál proti Arapalovcům. Období první, začalo podle většiny zdrojů přibližně 250 let poté, co Arapalovci objevili magické vlastnosti jejich run. Přibližně dvěstě let po objevu toto „umění“ využívali pouze pro přenos vlastností tzv. etherových – krásy, hlasu, sluchu, hmatu apod. Za hlavní důvod, proč nepřenášeli v počátečním období vlastnosti martovské tzn. sílu, hbitost, životní sílu apod. většina vědců uvádí nepotřebu péče o dárce vlastností etherových. Distribuce nositelů a nositelek těchto vlastností do světa vedla k velkému hospodářskému rozvoji Arapalu (zpěvačka s hlasem několika lidí dovedla vyzpívat téměř nemožné a proto byla žádána a oceňována atd.). Arapalovci neskutečně profitovali v uměleckých oborech a jejich odborníci byli v té době velice ceněni. Avšak ekonomický rozmach Arapalu vedl ve svém důsledku k počátku používání přenosu vlastností martovských, neboť již nebyl problém postarat se o blekotající idioty, co se vzdali rozumu, či muže slabé jak právě narozené děcko, co se vzdali síly. Arapal začal vytvářet armádu silných, obratných, chytrých a skvěle se regenerujících jedinců, armádu dokonalých vojáků. Mezi jednotky Arapalu patřili v první řadě kopiníci, oděni do lehkých kovových brnění – drátěných s plátovými částmi, obvykle rukavicemi a ramenními chrániči. Používali dlouhá kopí a krátké dýky či meče. Štíty v jejich výzbroji chyběly, avšak tito obratní bojovníci je dokonale uměli zastoupit kopím či mečem. Pokud byli na koních, obvykle si kopí k ruce přivazovali, aby o něj v průběhu boje nepřišli. Další podstatnou jednotkou byli lučištníci, obdařeni několika silou několika mužů s dlouhými reflexními luky, často i kovovými. Díky těmto byli schopni střílet na vzdálenost trojnásobnou i větší ve srovnání s jiným lukem a střela měla dostatečnou rychlost a sílu k tomu, aby prostřelila rytíře v plátové zbroji naskrz. Obvykle chodili oděni v drátěné zbroji. Elitou armády bylo bezpochyby jezdectvo – plátové zbroje na mužích i koních, zbraní obvykle pro normálního člověka obouruční sekera či palcát. Někteří jezdci používali štíty. Do armády lze jednoznačně zařadit i mágy, kteří díky ohromné paměťové kapacitě byli schopni zpaměti vyslovit téměř jakákoli slova moci a tak dát život kouzlům, která nikdo jiný nespatřil. Zpočátku byla používána pouze pro účely obrany města, avšak kolem roku 250 začala armáda expandovat do světa.

Období první – 250-307

Toto období bylo ve svých počátcích obdobím velké expanze, avšak tuto expanzi brzy zbrzdila armáda Merhaby za mírného přispění Tooru. Arapalovci postavili armádu o síle tří tisíc jedinců vybavených odkazy a poměrně rychle se rozšiřovala území pod Arapalskou nadvládou. Během prvních tří let nedošlo k žádné větší bitvě, avšak rozloha Arapalu se zvětšila odhadem třikrát a říše dosahovala až k Daskerskému pohoří. To však výboje tohoto národa nezastavilo a během dalších deseti let tato říše zaujímala již téměř celý kontinent, i přes snahu Merhabského sultanátu o příměří a zpomalení expanze. K první velké bitvě tohoto období došlo u Velkých kamenů pravděpodobně roku 267. Arapalská armáda se zde střetla se sedmi tisíci odvedenců a merhabské stráže. Vítěz dodnes není zcela jistý, neboť po bitvě měla armáda Arapalu sílu tisíce a osmiset mužů a Merhaba necelých čtyř tisíc. Za cenu velkých ztrát však Merhaba dotlačila Arapal k jednacímu stolu, u kterého pověření zástupci rokovali celé tři roky. Výsledkem byla smlouva krátkého trvání, která Arapalu zajišťovala ponechání získaného území pod jeho vládou a naopak Merhabě klid zbraní. Tento klid byl však neustále narušován krátkými loupežnými výboji, které měly za cíl nikoliv území, ale osoby a potraviny, případně jízdní zvěř. Merhaba na tyto útoky odpovídala nejdříve písemnými varováními a následně i nájezdy na Arapalské území. Celkově se dá říci, že tato smlouva byla zrušena dávno předtím, než ji zrušil Arapal mohutným porušením hranic roku 276. Toho roku vytáhl do boje se svou obnovenou a posílenou armádou o síle čtyř tisíc vybavených runami. Dalších patnáct let války se odehrávalo víceméně podle Arapalu, jehož expanze nebyla v této době zastavena ani na několik dní. Nejlepším výsledkem bylo zpomalení. Na začátku roku 292 se tato armáda ocitla den jízdy od Merhaby a tehdejší mladý sultán Ramon měl před sebou dvě možnosti – pokusit se vyhrát bitvu nebo ztratit své město. Došlo k první možnosti a sultán Ramon díky svým diplomatickým schopnostem dohodl s vládcem města Toor, jehož jméno se nezachovalo, společný útok na Arapalovce. Toor zaútočil na ležení Arapalu ze severozápadu a následně, když se Arapalovci zformovali do protiútoku je z druhé strany napadla dobře krytá merhabská stráž. Toor vyslal do bitvy pouhé tři tisíce mužů, Merhaba však disponovala necelým trojnásobkem. Bitva se změnila v krvavou řež a uniklo pouze necelých osm set Arapalovců. Merhaba i Toor ztratili přibližně polovinu svého stavu vojsk. Tato bitva proslula pod jménem Bitva krvavé řeky, neboť se traduje, že proteklo tolik Arapalské krve, že naplnila celou řeku, která protékala kolem jejich tábora. V průběhu následujících patnácti let byla vojska Arapalu postupně zatlačována zpět na původní území a roku 307 byla podepsána mírová smlouva. Arapal za mír tehdy zaplatil zničením veškerých zásob černého stříbra a placením čtvrtletních poplatků vítězné straně (výše a druh poplatku nedochováno).

Období druhé 381-463

Druhé období Arapalských válek začalo výměnou na trůnu Arapalu. Krátce vládnoucí Arrpad, který nastoupil po dlouhém období střídání bezvládí s vládami různých rad, ve kterých se každý člen pouze snažil převzít moc, byl zabit rukou Ar-Ana. Ten následně nastoupil na jeho místo na trůně a proslul jako největší stratég té doby. Pod jeho vedením se opět rozrostla vojska Arapalu do rozměrů, které nejen vyrovnaly jeho rozměry před Bitvou krvavé řeky, nýbrž je dokonce předčily. V roce, kdy Arapal přestal platit pravidelné poplatky (380) tato říše údajně disponovala dvěma tisíci lučištníky, třemi tisíci mužů pěchoty, jedním a půl tisícem jezdců a více než pěti stovkami mágů, léčitelů a podobně, což dohromady dělalo více než sedm tisíc vojáků obdařených runami. Dle počtu vojáků lze poměrně lehce usuzovat i na počet dárců vlastností, neboť na každého kopiníka či lučištníka připadají přibližně 3 dárci, u jezdce pět a u mága šest dárců. Avšak toto není pravidlem a velice často vládci Arapalu nechávali své elitní vojáky vybavit více než deseti či dvaceti runami. Pravidlo platí pouze pro průměrné vojsko. Ar-An poté, co odmítl platit válečné odškodné odpověděl pouze na jediné poselství z desítky. Odpověděl na to desáté – poslal hlavu muže, který s poselstvím přijel, zpět do Merhaby v proutěném koši. Následující měsíc začal posílat své vojsko do výbojů ve stejných směrech, ve kterých Arapal útočil i v prvním období a i přes odpor Merhaby slavil velké úspěchy. Vyhýbal se velkým bitvám i léčkám všeho druhu. Roku 412 dosáhl stejných územních zisků, jako měl Arapal v prvním období před Bitvou krvavé řeky, avšak to bylo pro něj příliš málo. Další postup měl však mnohem těžší, neboť čím více se blížil k Merhabě, tím větší odpor se mu stavěl. Proto o pět let později, když dosáhl pouze třímílového pásma, převelel většinu své armády na severozápad a začal se tlačit směrem k Tooru. K branám tohoto města jeho vojsko dosáhlo až o patnáct let později, avšak nemohlo se dostat za ně. Obléhání bylo velice tvrdé, avšak strategický výborná poloha Tooru nedovolila jeho odstavení od zdrojů potravin. Velkou nevýhodou Arapalovců v jejich výbojích byla jejich nenávist k vodě, která do velké míry omezovala jeho výbojnost. částečná změna tohoto stavu hrozila kolem roku 435, kdy nejstarší syn Ar-Ana (dochovala se pouze jeho přezdívka Mořeplavec), vybudoval malou výsadkovou flotilu, která měla obeplout Toorský ostrov a jejíž muži měli odříznout Tooru cestu k farmám. Tento tah byl překažen přírodou, neboť celá flotila byla potopena ničivou bouří. Byl zachráněn pouze Mořeplavec, který padl do Toorského zajetí, v němž také skonal. Hanba vládce za neschopnost svého syna vedla ke stáhnutí vojsk z okraje Toorského ostrova a zrušení blokády jako uznání schopnostem Tooru (Tah v našich zemích nikdy nepochopený, je možná nějaká pro Merhabu neznámá dohoda mezi Toorem a Arapalem). Po dalších 28 let existovaly poměrně pevné hranice tzv. Velkého Arapalu, které byly jen málokdy porušovány. Období končí smrtí Ar-Ana, který nezanechal dědice.

Období třetí 536-569

Toto období, poslední a nejkratší, začíná dohodou vládců Merhaby a Tooru o společném postupu vůči Arapalovcům, kteří se více než sedmdesát let zmítali v občanských rozbrojích, kdy ani jeden ze samozvaných vládců nevydržel déle než rok. Díky tomu se rozpadla i jednotná armáda a tzv. menší páni, kteří dohlíželi nad pořádkem na určitých územích a vedli neustálé rozbroje mezi sebou ovládali některé její části. Takto oslabené armády nebyly ani natolik početně silné, aby vyrovnali runami přesilu protivníka. Spojené armády Merhaby a Tooru díky tomu v bezpočtu malých bitev zbytky Arapalské armády postupně decimovaly a zatlačovaly je směrem k původnímu Arapalu (dosažen 561). Roku 562 se dohodli vládci Merhaby a Tooru na tzv. konečném řešení. Hrozba Arapalu musela být jednou pro vždy zlikvidována a proto byla vyhlášen cíl likvidace Arapalovců na hranici přežití. Roku 566 byla podepsána mírová dohoda. Naživu bylo o něco málo více než 500 Arapalovců všeho věku, z toho ani jeden kněží, který by uměl přenášet runové znaky, přibližně deset vojáků, 42 mrzáků, kteří darovali vlastnosti a zbytek staří, nemohoucí, ženy a děti. Dle dohody byly zbytky národa odvezeny na vzdálený ostrov a zanechány tam s potravinami na dva měsíce. Od dalšího roku na tento ostrov byly pravidelně vysílány výpravy, které měly zjistit stav Arapalovců, ale velice často se zvrhly v jakési hony na lidi. Arapalovci se před touto hrozbou ukryli pod zem a roku 569 byl sultánovým vrchním mágem průchod do tohoto podzemí magicky uzavřen. Od té doby mohou spojenci Merhaba a Toor žít v klidu a obchodní prosperitě.