Páni krkavců
Pány krkavců jsou v našich končinách nazýváni Arapalovci, národ ze severu ovládající podivné vlastnosti některých obrazců. Nazývají je runy. Avšak tyto nejsou obyčejné, používané některými národy ke psaní. Ty runy, každá o sobě dokonale vystihuje některou vlastnost – sílu, hbitost, rozum, krásu, vytrvalost a další. Toto umožňuje Arapalovcům přenos těchto vlastností z jedné osoby na druhou. Vykováním dokonalého tvaru runy do tzv. černého stříbra je možné tímto do ruda rozžhaveným „runovým želízkem“ pouhým dotykem s kůží z dotyčné osoby doslova vysát danou vlastnost, která dotykem s kůží další osoby tuto vlastnost přenese na ni. Zmiňovaný přenos vlastností umožňoval v té době rozvíjejícímu se a populační explozi prožívajícímu národu Arapalovců postavit dokonalou armádu. Tato armáda byla sice početně menší než armády Merhaby či Tooru, avšak počet vojáku zdaleka vynahradila jejich síla. Díky odkazům, které jim byly předány z nich byly téměř bojové stroje. Voják se třemi odkazy síly, dvěma vytrvalosti, dvěma hbitosti a jedním odkazem rozumu sice vládce stál starání se o osm mrzáků, kteří se těchto odkazů vzdali ve prospěch vojáka, ale tento voják by mu zajistil přibližně trojnásobný zisk v podobě území, kořisti a nových poddaných. A této výhody vládci Arapalu vždy využívali. Někteří z nich byli umírněnější, jiní agresivnější. A právě díky těm agresivnějším vládcům se Arapalovci začali nazývat pány krkavců – kudy prošla jejich armáda, nesli se za nimi vždy krkavci živící se masem mrtvých. Avšak nejen vůči vnějšímu světu se projevovala jejich rozpínavost a touha po moci. V okamžiku smrti vládce se jeho následníkem stal nejstarší živý syn, pokud nebyl nějakým způsobem zaostalý, a tento na oslavu získání moci a zároveň jako obranu před možnou rebelií obětoval všechny své bratry, pokud byli naživu. Děti, které zemřely dříve než otec, byly považovány za slabé a jako takovým se jim nedostalo ani dle Arapalovců náležitého pohřbu zpopelněním. Dcery byly ponechávány naživu, přestože nebyly příliš vítány a byly provdány do jiných šlechtických rodin. Tyto zvyklosti platí pro královský rod a vyšší šlechtu. Nižší šlechtici a obyčejní lidé nechtěné děti obvykle odkládají do královských sirotčinců, ze kterých ze rekrutuje většina dárců odkazů. V otázce náboženství jsou Arapalovci velice uzavřený národ. Oblíbené jsou krvavé oběti, avšak ne jenom při příležitostech převzetí moci, obvykle se však nejednalo o oběti lidské, ale spíše zvířecí. Dalšími příležitostmi byly vždy úplňky, pokud byly jasné a měsíc byl viděn jako kruh. Kruh je v Arapalovském učení jedním z nejmocnějších symbolů – značí ochranu lidu jeho králem, značí čas, plodnost, i budoucnost. Tento symbol je nejčastěji vypodobňován jako kruh, kolo či kulička barvy zapadajícího slunce. Prochází celou Arapalovskou kulturou, je na vrcholcích jejich věží, stejně jako na krku většiny vojáků. S krvavými oběťmi také úzce souvisí pověst, velmi rozšířená mezi prostým lidem – Arapalští kněží prý čas od času obětují člověka pomalou a bolestivou smrtí rozříznutím břicha, stoupnou si do kruhu kolem něj a sledují jak se obě svíjí ve smrtelných křečích. Z pohybů oběti pak usuzují, jaká budoucnost čeká národ. Arapalovci jsou národem vojensky založeným, rozpínavým, někdy krutým, silně soudržným, avšak naše nenávist k nim je zapříčiněna povětšinou jen slepou touhou po moci jejich panovníků a ne jednotlivci jako takovými.
