Novinky

22. 11. 1087
Tu noc gremoniánské vojsko netábořilo odděleně od ostatních - na místo toho zaujalo strategická místa na okraji, tak aby v podstatě každý, kdo by se chtěl přiblížit, musel projít kolem nich. Nebo snad aby se kolem nich musel dostat každý, kdo by se chtěl vzdálit? Jako by se z nich stali pastýři zmateného mlčícího stáda merhabských a toorských mužů. Stáda mlčících, vyděšených ovcí. Byli to ale ovčáčtí psi nebo vlci, kdo je obklopoval?
Muži v rudých barvách se od krajů mísili mezi ostatní a nejeden z nich toužil podívat se zblízka na Sarifa. To, co v jeho vlastních mužích vyvolalo především zděšení, jako by se stalo obdivuhodným skutkem v očích cizího vojska. A bylo to stále cizí vojsko? Jako by se mezi důstojníky nosícími různé barvy pomalu stíraly rozdíly. Ať už v chování, tak i v rozhovorech s obyčejnými vojáky. Tyto hovory byly plné slibů o míru a bezpečí. Slibů o ochraně jak před Arapalem, tak před démony. Byly to sladké řeči, řeči, kterým chtěl kde kdo uvěřit, ale spojeneckým vojskem mlčky rezonovaly události posledních dní a v jejich světle líbivá slova ztrácela své kouzlo.
Když se kolem půlnoci za severní linií tábora ukázala rudá záře, kterou měli všichni spojenou s blížícími se démony, byly všechny sliby o ochraně zapomenuty. Panika se začala šířit nejprve tiše, ale s prvním zařváním démonů se ozvaly i výkřiky z vojska. To tam bylo sebevědomí úspěšných dobyvatelů Gheeru. Toorští i Merhabští se ohlíželi k jihu, k cestě co se zdála být ještě volná k ústupu, ale jediné co uviděli, byla řada Gremoniánů, kteří se nepozorovaně shromáždili na kraji tábora. Byli obklopeni vlky.
“Klid! Nikomu se nic nestane,” zařval na celý tábor Sarif. “Prozatím,” dodal o něco tišeji, takže ho nejspíš slyšel jen Fergas a pár okolostojících, kteří si vyměnili několik pohledů. To už ale merhabský generál i s hrabětem procházeli nocležištěm k severu, vstříc přicházejícím démonům. Bez stráží a bez vojáků, co by je obklopovali. Jako by šli na diplomatickou misi, jen bílý prapor jim chyběl.
S odchodem vrchních velitelů se znovu začal šířit neklid. Nejdříve to byly opět jenom tiché rozhovory, jen o něco hlasitější než šepot. Vzápětí se ale ozvalo několik o něco hlasitějších poznámek z řad některých dobrodruhů, co táhli s armádou.
“Máme tu čekat jak ovce na porážku? Nebo na co čekáme?”
“Měli bychom zaútočit na ty démony…”
“Co tam šli řešit?”
“Projdeme na jih…”
“Počkáme až se ti dva vrátí, pořád nám dluží…”
“... čekáš že dostaneš zaplaceno? Idiote.”
“Kdo je u tebe idiot?!”
“Ty, he-he..”
“Držte huby, jdou sem!”
“Kdo?”
Odpovědi na svou otázku se tazatel už nedočkal, dva z Gremoniánů ho vytáhli ze sedícího hloučku a uspali ho kopancem do hlavy. To se nelíbilo nikomu okolo a začala mela. Hukot jako z hnízda plného sršňů doplňovalo kovové řinčení zbraní a občasné výkřiky. Málokdo věděl s kým bojuje a proti komu. To, co se nocležištěm začalo šířit jako před pár hodinami požár lesem v Nelya Irin, byla hospodská rvačka neskutečných rozměrů, kde v jednom místě vrcholila nanejvýš strkanicemi a v jiném se stala bojem na život a na smrt. Když se od severu ozvalo několik démoních zařvání, neexistovala už žádná síla, která by tu nesourodou armádu udržela u sebe a už vůbec nestačili Gremoniáni na jižní straně. V okamžiku, kdy jimi prorazila první skupina, další následovaly. Někteří vojáci prchali nocí jako o život, ve skupinkách i sami, jiní se plížili nejhlubšími stíny.
Vzteklý řev obou navrátivších se velitelů dokázal zastavit poslední šarvátky, ale už ne nikoho z těch, kdo zmizeli v divočině. Jediné, co si úspěšní dezertéři nesli v hlavě, byla poslední výhružka, kterou mohli zaslechnout:
“Však se vrátíte ke svým rodinám, pokud je ještě najdete… Nebo to, co z nich zbyde.”
To ti, co nebyli tak rychlí s únikem, byli postaveni před jasnou volbu. Jednoduchou volbu. Život či smrt. Poslechnout, nebo se vzepřít. Přijmout toto podivné spojenectví nebo zahynout jako Merhaban a nebo Toořan. Mohli si zvolit a většina volila jasně. Život je příliš plný možností.

Dezertéry čekala mnohem horší zkouška. Čekala je skoupá pozdně podzimní krajina naplněná démony a posetá gremoniánskými hlídkami. Kde mohli nalézt bezpečí? Nebyli hloupí, nikoho z nich nenapadlo obrátit se k severu nebo na západ. Tam byl Gheer, Toor, Skalbor. Bývaly to všechno pevnosti bránící obyvatelstvo pevniny, ale to už nyní neplatilo a ještě míň pro dezertéry. Jejich cesta vedla na jih a na východ a přesto ji mnozí nezvládli… Přežil jen zlomek z těch, kterým se v noci podařilo uniknout. Z některých se snad stali poustevníci v hlubokých lesích. Jiné to táhlo na poušť, za sluncem, za teplem a hlavně do míst, kam se démoni ještě nedostali. Mnozí rozšířili řady lapků na Durranu. A někteří, někteří se rozhodli zkusit své štěstí na Theroře. Třeba se pro ně novinky z nitra nepřátelského vojska stanou propustkou do bezpečí střeženého foxholskými...