Novinky

22. 11. 1087
Ocelově šedá podzimní obloha jako by jen odrážela náladu pochodujících mužů. Tam, kde ještě před měsícem vládla dobrá nálada a víra v neporazitelnost, se šířila rezignace. Sevřené rty tu a tam naznačovaly, že drží uvnitř ostrá slova. Tam, kde ještě před dvěma měsíci byla chuť bojovat a hlad po úspěchu, tam teď v očích mnoha vojáků chyběla jiskra. Snad k tomu napomáhala i skupina rekrutů, kteří vyměnili rudé pláště Gremoniánů za barvy Merhaby nebo Tooru. Přísahali věrnost, ale mezi své nové spolubojovníky nezapadali příliš snadno. Vyvolávali příliš mnoho otázek, které nikdo nezodpovídal. Stejně jako vyvolávala otázky samotná přítomnost zbytku Gremoniánů, následujících spojené armády v závěsu, jako by to byla skupina kurtizán. Po zkušenostech od Gheeru se ale nikdo na nic neptal a ti na pochybách jen věřili, že se dočkají vysvětlení, jakmile spatří Nelya Irin.
Bylo už před polednem, když se vojsko dostalo k prvním stromům obklopujícím město. Šumění jejich listů se zdálo být nesnesitelně hlasité a vojáci jako by se báli vstoupit do jejich stínu. Sarif se pootočil na svého společníka a pohrdavě nakrčil nos.
“Zdá se mi to, nebo se kamenných hradeb báli míň než lesa?” ušklíbl se a odpovědí mu bylo jen odfrknutí hraběte. Merhaban se tedy otočil na jednoho ze svých důstojníků se stejnou otázkou a ten jen srazil paty a vydal se k prvním řadám, aby muže trochu povzbudil. Povzbudil, nebo snad vyděsil, nicméně o to druhé se vzápětí postaral pro změnu Fergas, když rozkázal svým kušiníkům natáhnout své zbraně a zamířit je směrem k mužům u lesa. Ačkoli se dočkal nesouhlasných pohledů, nikdo neprotestoval hlasitě a rozkaz byl vyplněn.
To se už ale z lesa začaly ozývat nadávky a i bolestné výkřiky. Ti, kdo stáli nejblíž u hradby stromů, se vyplašeně rozhlédli kolem a o krok ustoupili. Kdo ví, co se jim tam stalo, čím se bohyně mstí za tohle rouhání?
Fergas se tázavě podíval na merhabského generála, ale Sarif jenom zavrtěl hlavou a toorští kušiníci sklonili zbraně. Bylo to jako záblesk naděje, že se generálové vrátili k rozumu - a k lidskosti. To už ale Merhaban sám procházel řadami vojska kupředu, snad aby se osobně postavil hradbě stromů, ze které se pomalu potácela ven část mužů, kteří do ní před chvílí vstoupili, a ustrašeně se ohlíželi směrem k lesu.
“Kdo se bojí, nesmí do lesa,” uchechtl se Sarif a otočil se k ozbrojencům. “Jsou to jen stromy! Přeci nevěříte tomu, že jsou nedotknutelné?” Vzápětí vytáhl zpoza pasu meč a začal vztekle sekat do nejbližších větví, které se k němu skláněly jako pařáty nějakého monstra. Třísky od něj jen létaly a zanedlouho se kolem generála povalovalo několik odsekaných větví. “Jen stromy, vy idioti! Spalte je!” zahulákal. Ti, kteří mu byli nejblíže, by se snad zapřisáhli, že se mu v očích zableskla jiskra.

K večeru k nebi stále stoupaly sloupy dýmu, jak oheň stravoval jeden strom za druhým. Někteří vojáci jako by se v tom vyžívali, jiní prostě jen stáli v hloučcích opodál a sledovali dění. Své pocity a myšlenky si ale nechávali pro sebe. Ve spáleniště se proměnil široký pás lesa, mnohem širší, než měl být, a přitom volný prostor, kde by měla stát Nelya Irin, nebyl ani naznačen. Před nimi byly jen další a další stromy. Nejen, že nikde nebylo město, nikde nebyla ani známka po jediném Fareanovi nebo Fareance. Bylo to, jako by prostě pálili kus lesa.
“Tvrdil jsi, že přesně ví, kde to město hledat!” řval toorský hrabě na Merhabana. Nedokázal potlačit zklamání, které v něm narůstalo s každým dalším stromem.
“Přesně tady!” rozhazoval v odpovědi rukama Sarif a zlostně přehlížel údolí. Stáli na kraji spáleniště a kromě popela a stromů zde nebylo vůbec nic. Jen další stromy.
“Tak jestli se z nich nestali mravenci nebo ty pitomý stromy, tak já tady vážně žádný davy Fareanů nevidím,” odsekl Fergas.
“Přestaň ze mě dělat idiota,” štěkl po něm generál a odvrátil se od Toořana. Nenávistně propaloval údolí pohledem, skřípal zuby a svíral pěsti, jako by měl každým okamžikem puknout zlostí.
“A víš co? Na to se nemusím ani namáhat,” odfrkl toorský hrabě a obrátil se k odchodu. To byla pro Merhabana poslední kapka. Otočil se prudce zpátky k Fergasovi.
“TO MĚSTO TADY BYLO,” zařval a ukázal za sebe směrem do údolí. Stromy, které stály v cestě jeho zuřivému ukazováčku, se prudce rozhořely, jako by právě byly polity petrolejem. Sarif si toho snad ani nevšiml, pohled upíral na záda svého společníka.
“Fergasi!” křikl na něj, aby znovu získal jeho pozornost. “Přímo tady,” zopakoval vztekle, když se hrabě otočil, a znovu bodnul prstem směrem do údolí. Další stromy se vzňaly jako pochodně.
Když mladší muž uviděl zrzavého generála a zeď plamenů za jeho zády, jen klidně kývl a zamířil ke svým kušiníkům. Sevřel rty, vědom si katastrofy, která visela ve vzduchu.
Až v tu chvíli se Sarif otočil a spatřil, co způsobil. Plameny se do lesa zakously jako kopí vržené Sarifovým ukazováčkem a generál rychle stáhl ruku k tělu. Ale bylo pozdě, Sarifův výbuch vzteku viděli všichni, kdo stáli v okolí, a ve tváři mnohých se nyní zračila hrůza. Snad jako by to byla poslední kapka, na kterou čekali už od Gheeru. Poslední kapka, která jim ukázala, jakou proměnou prošel ten muž, kterému důvěřovali a který je tak dlouho vedl. Po chvíli, jakmile odezněl šok z toho, co právě Sarif, který nikdy neprojevil žádné magické sklony, předvedl, se nejen začaly ozývat znepokojené hlasy, ale někteří jedinci se slabšími nervy se rovnou dali na útěk. Na nepříliš dlouhý útěk, protože do zad se jim zabořily šipky těch kušiníků, kteří ještě byli ochotni poslechnout Fergasův rozkaz. Ti, co ochotni nebyli, už leželi na zemi a většina z nich už ani neskučela bolestí.
Bylo naprosto jasné, jak tohle vojsko zachází s dezertéry. A že její velitelé stojí stále při sobě.