Novinky

listopad 1087
Byli to vojáci Tooru a Merhaby, kdo pracovali na čištění ulic Gheeru od následků dobývání. Fergas si moc dobře uvědomoval, že nemůže místním dát za úkol úklid jejich mrtvých spoluobčanů. Dal by tím všanc všechno, co tu získal, a on nehodlal riskovat rozjitření v tuto chvíli vychladlých emocí. Emocí, které by znovu zažehly oheň nenávisti, který by i díky zbraním, které po bitvě pokrývaly ulice města, mohly až příliš snadno vést k dalšímu krveprolití.
I po několika týdnech zůstával ve městě strach, smutek a nejistota. Gheerské strážné v udržování klidu a alespoň relativního pořádku vystřídali vojáci Tooru a Merhaby a i Sarif s Fergasem zůstávali ve městě. Občané se se pomalu ale jistě začali vracet ke svým předchozím životům. Pracovali na obnovení farem, obchodů a dílen i odklízení sutí ze zničených bran města. Vojáci dohlíželi na pořádek a i občas vypomáhali. Drželi také obranu kolem města před démony, kteří však nezaútočili.

21. 11. 1087
Od dobytí města ještě neuplynul ani měsíc, ale Sarif s Fergasem už probrali se svými podřízenými důstojníky své další plány a střípky z nich se jako fámy dostaly i mezi vojáky. Byl čas opět vyrazit na pochod a připravit vojsko na další útok, na další dobývání, ne všichni ale projevovali stejné nadšení a vojskem se šířil neklid.
"Gheer byl náš, odmítali nám ho dát, ale tohle je jiné!" rozčiloval se tlumeně toorský voják v hádce s jiným. I když se snažil mluvit tiše, aby ho nebylo slyšet, jeho slova se nesla i k jiným uším. "Je to město Gaiy, svaté místo, copak je blázen?" pokračoval.
"Mlč nebo zemřem dřív, než se vůbec dozvíme, zda je to pravda. Třeba nás jen zkouší..." odpověděl mu nejistě druhý voják a zpražil svého spolubojovníka pohledem. Opatrně se rozhlédl, aby se ujistil, že jejich rozhovor zanikl v hluku pochodujících mužů.
Vojsko se shromáždilo na západní straně města, odkud dříve útočili démoni a kde se zem ještě nestačila vzpamatovat z jejich přítomnosti. Sarif s Fergasem stáli na malém podiu a promlouvali ke svým mužům, které chtěli povzbudit před další výpravou. Jejich další plán byl skutečně útok na fareanské město Nelya Irin.
Ticho vyčkávajícího vojska poslouchajícího řeč svých generálů vystřídalo zmatené šumění tlumených hlasů, jak se někteří z mužů snažili dostat z ostatních důvod, proč k tomu má dojít.
"Nemáme důvod na ně útočit! Naši nepřátelé jsou démoni a Arapal, ne Nelya Irin!" odvážil se jeden z vojáků výkřikem oponovat rozkazu Sarifa a Fergase. Ti neřekli ani jediné slovo a jen sledovali, jak se dva vojáci ze Sarifovy ochranky protlačili k tomu, jenž vykřikoval, a dovlekli ho přímo před své generály. Myslel si, že jim to bude moct říct z očí do očí, že proto ho volají, i proto šel spíše dobrovolně a moc se nevzpíral.
"Můj pane, Nelya Irin je svaté místo a není..." nestačil dokončit větu a Sarif mu podřízl hrdlo.
"Každý, kdo se postaví našemu rozkazu, dostane smrt. Udělejte, co po vás žádám, a čeká vás dlouhý život," pronesl k vojsku.
Poté si otřel zakrvácenou dýku a schoval ji.
"Vrahu!" ozvalo se z vojska. Došlo na Sarifova slova, i tento oponent se během chvilky bez života sesunul k zemi, která lačně vsakovala jeho krev. Tentokrát to byl řadový merhabský voják, evidentně věrný stoupenec generála a jeho názorů, kdo zabil. Jiný voják se postavil naopak na stranu protestujícího a tasil zbraň, když uviděl tělo padat k zemi. Napřáhl se a chystal se pomstít, ale než to stihl, toorský voják ho bodl do zad. Během okamžiku všichni v okolí tasili své zbraně. Ve střehu bedlivě sledovali jeden druhého, nejistí, od koho může útok přijít. Kdo vidí plány Sarifa a Fergase jako šílenství a kdo věří jeho rozhodnutí nebo by sám rád viděl fareanské město v plamenech?
Pak se ozvalo první zařinčení oceli a vypukl chaos. Merhabští nebo Toorští, teď to bylo jedno. Útok a smrtící rána mohla přijít odkudkoli, od kohokoli. Panika, která se armádou šířila jako vlnobití, se jen vystupňovala, když se směrem od severní cesty objevilo cizí vojsko v červených barvách. V tu chvíli vojáci nejbližší cizincům přestali bojovat a zaujali obranný postoj vůči nově příchozím.
"DOST!" vykřikl Fergas. Jeho hlas se nesl nad shromážděnými muži a měl takovou moc, že přehlušil bojové opojení vojáků - všichni se zarazili a otočili k Toořanovi. Hraběti po rtech přeběhl samolibý úsměv. “Výborně. Tohle hádám stačilo jako důkaz toho, že naše rozkazy jsou míněné vážně. Za svítání vyrážíme na pochod, připravte se. Rozchod.”
Když pak odcházel z podia, zastavil se na okamžik u Xarhaazky posedávající znuděně opodál.
“Naratheo,” věnoval jí letmý úsměv, “postarej se o ty zrádce.” Mávl rukou k ploše, ze které se trousili vojáci, nejistě sledující jeden druhého i vojsko v červených barvách stojící nehybně na okraji pláně, a na které se ukazovalo čím dál víc mrtvých těl. Dokonalý úkol pro nekromantku, které Fergas nevěnoval už další pozornost a spolu se svým merhabským protějškem a několika osobními strážci vyrazili k rudému vojsku.
Měli před sebou další rozhovor.