Novinky

20. 10. 1087
Na palubě vlajkové lodi panovala stejně ponurá nálada, jako na všech ostatních korábech. Zatímco ale na ostatních korábech se k sobě choulily skupinky utečenců, tahle loď byla plovoucím lazaretem. Kromě vzácného nákladu pro lorda Gerwyna se v kajutách rozléhal nářek zraněných, ošetřovaných léčiteli bez rozdílu původu.
Darro se opíral o rám dveří jedné z kajut a zachmuřeně hleděl dovnitř. Připadal si tu navíc, ale vzhledem k tomu, co tahle Xarhaazka udělala pro jeho muže, když pomáhala krýt jejich ústup, to nejmenší co mohl udělat bylo tu prostě být. Byl by tak rád, kdyby ji slyšel naříkat - ona ale už dobrou půlhodinu nevydala ani hlásku a dva léčitelé kolem ní doslova kroužili bez odpočinku. Černá róba byla rozstříhaná na nemálo místech a z dálky nebylo téměř poznat, kde končí róba a kde začíná její kůže - až na místa pokrytá prosakujícími obvazy.
Tmavovlasý Arapalec se nejspíš ztratil ve vlastních myšlenkách, nebo snad vzpomínkách na včerejšek. Snažil se vybavit si, jestli ji potkal ještě předtím, než ji trefil ten démon. Ze zamyšlení ho vytrhlo až tiché zasténání. Zasténání, po kterém oba léčitelé o půl kroku ustoupili. Zasténání, po kterém se kajutou rozhostilo zlověstné ticho. Na okamžik, jako by se doslova zastavil čas.
“Je mi to líto,” řekl lámanou obecnou muž ve zlatavé róbě a zvedl se, aby i se svým pevninským kolegou šli za dalším pacientem. Ve dveřích se ještě zastavil na okamžik u Darra, jen aby mu lehce stiskl rameno a něco mu vtiskl do ruky. “Tohle jsme u ní našli, třeba ti to pomůže zjistit její jméno.” Jediným poděkováním mu bylo pokývnutí, po kterém se mladý velitel podíval do dlaně na odznak se zdobeným C, o kterém neměl ani zdání, co znamená.

Jogh si dělala starosti. Ne z návratu do domoviny, i když ani ten ji klidnou nenechával, ale ze stavu svého manžela. Od zavření bran z Gheeru John téměř nepromluvil a jeho typická živelnost byla ta tam. Po vyplutí zkontroloval, že je o všechny na této lodi postaráno v rámci možností, a pak usnul. Spal do poledne druhého dne a i když jeho spánek zdaleka nebyl klidný, Jogh nikomu nedovolila Johna probudit. Během obléhání toho moc nenaspal a nic už nemohlo být tak naléhavé, aby to nepočkalo pár hodin.
“Měla jsi mne vzbudit dřív,” zamumlal apaticky.
“K čemu? Znáš snad něco z mořeplavby nebo chirurgie a léčitelství? O pevninské je postaráno tak dobře, jak jen to na lodi a v našem množství jde.”
“Kolik... kolik se zachránilo?”
“Třetina. Možná jen čtvrtina,” špitla Jogh. Zvědové a mágové před odplutím zkontrolovali některé cestovní krystaly a odnavigovali od nich k lodím pár uprchlíků, kteří znali magické cestování, ale většina obyvatel zůstala v Gheeru. Kdo ví, jaký je stihl osud? Od posledních uprchlíků věděl jen to, že civilisté se stáhli za severní hradby a Lucius svůj úkol splnil - teď byla řada na Johnovi. Vzal hlavu do dlaní a projel si prsty rozcuchané vlasy.
“Slunce moje, udělal jsi, co se dalo,” pronesla naléhavě Jogh. John smutně pokýval hlavou.
Než se vrátila s jídlem, znovu spal.
Jogh ho nechala být a sama vyrazila zkontrolovat raněné. Darro trval na tom, že poplují na vlajkové lodi, i když Jogh by dala raději než této poctě přednost lodi, na které se tolik neumíralo. Za 24 hodin od vyplutí zemřelo už osm raněných a Jogh čekala, že během noci přibudou další. Nebyla léčitelka, ale mohla nosit obvazy, vodu, lektvary a masti a vyslechnout léčitele. Ale dnes byli všichni v jejím okolí podivně zamlklí. Až když si uvědomila, že i arapalští ji zvědavě pozorují, došlo jí, že ji dohnala její minulost. Arapalka z Gheeru. Ani naše, ani jejich. Během evakuace bylo šikovné mít na pobřeží někoho, kdo ovládal obě řeči, ale teď už byl čas klást si otázky.
Jogh to rozčilovalo a tak zamířila do kajuty ke svému muži.
“Nida,” oslovil ji Darro, když ho míjela, ale ona jen pokývla a prosmýkla se kolem něj. Nestála o rozhovory s Arapalci. Ne, když sama nevěděla, jak se s návratem na Zagan-Mar vyrovnat.
Darro zopakoval to oslovení, tentokrát s větší dávkou naléhavosti v hlase. “Nida, dejte mi prosím chvíli.”
Jogh se zastavila a ovládla chuť zaskřípat zuby. Otočila se k mladému veliteli. “Veliteli,” pozdravila arapalsky a s úctou.
“Darro,” představil se tlumeně muž a lehce se jí uklonil. “Jak se daří regentovi, nida?” V jeho hlasu zazníval opravdový zájem. “A jak se daří vám?”
“Můj muž odpočívá. V posledních dnech toho mnoho nenaspal. Ztráta města je... bolestná. Pro nás oba,” zamumlala.
Díval se na ni a kývl. “Rozumím,” řekl tiše. “Pokud je něco co pro vás mohu udělat, dejte mi vědět. Byl bych vděčný, pokud bych s ním později mohl promluvit,” uklonil se lehce, snad na znamení respektu k regentově ženě.
“Jistě. Až bude zase ve své kůži, pošlu ho za Vámi,” Jogh opětovala úklonu a kvapně se vzdálila. Když za sebou zavřela dveře kajuty, téměř si oddychla. Jen kdyby s každým zhoupnutím nebyla blíž své domovině.

Darro mířil do další z kajut, ve kterých léčitelé bojovali o životy raněných. Už od návratu z Gheeru věděl, že jen málo z jeho lidí se vrací bez zranění, ale starost mu dělal kromě těch, které nechal ve městě, vlastně jen jeden jediný. Těm ve městě nepomůže jinak než modlitbou, ale u Draega snad mohli pomoct i léčitelé.
Když ale přišel k jeho lůžku, ten plamínek naděje, co si živil v srdci, začal pohasínat. U lůžka bylo několik tlumeně diskutujících vojáků a jeden léčitel, pacientův dech se zdál klidný - spal. Rozhovor ale ustal v okamžiku, kdy si ho všimli, a v tu chvíli vstal i felčar, aby si s velitelem promluvil na chodbě korábu. Bylo jasné, že rozhovor nebude příjemný. Darro už předem sevřel pěst tak, až mu zapraskalo v kloubech, snad aby fyzická bolest na okamžik přebila tu, kterou ucítí ve svém nitru. A potom na chvíli jen poslouchal.
“Díky za tvou službu,” byla jeho jediná slova, když se dotkl lehce léčitele na rameni po vyslechnutí Draegovy prognózy. Pak se otočil a odešel. Teď potřeboval být sám.

John vstal kvečeru. Kupodivu už se zase cítil dobře. S pobaveným úšklebkem posnídal svou večeři a pak zamířil ven, najít Worrmona. Nebylo to nijak těžké, postarší Arapalec stál na palubě poblíž přídě, opíral se o zábradlí a díval se kupředu ve směru plavby. Viditelně zaslechl blížící se kroky a pootočil se, aby příchozího pozdravil pokývnutím.
“Dobrý večer, regente,” řekl tlumeně obecnou se silným přízvukem. “Jsem rád, že se cítíte lépe. Začínali jsme mít starost.”
Jindy by se John vesele zazubil a prohodil nějakou odlehčující poznámku, ale zas tak dobře se ještě necítil. Proto jen přikývl. “Dobrý večer, pane Worrmone. Chtěl bych Vám v prvé řadě poděkovat za pomoc, díky mužům Říše jsme dokázali zachránit víc lidí z pevniny. Mnohem víc.” John věděl, že Darrovi několik mužů chybělo a jeden byl vážně raněný. “A také se omluvil, že jsem nepoděkoval již včera.” Lehce se staršímu muži uklonil. Tato slova nebyla žádná formalita, myslel je vážně.
Worrmon se na něj podíval. “Netřeba se omlouvat, byl jsem ve válce, vím, v jakém stavu je jeden po bitvě. Já se přiznám, že jsem chvíli pochyboval o plánu lorda Gerwyna, ale když jsme zakotvili a objevili se první lidé, najednou to vypadalo úplně jinak,” potřásl hlavou. “Teď už jen mohu věřit, že ten plán bude pokračovat, jak má.”
“Nebyl jste jediný, kdo pochyboval,” odtušil John. “Čekají nás náročné roky. Ale žádné jiné možnosti nemohly zachránit tolik lidí, kolik bylo třeba. Budu jen doufat...” John se odmlčel, došel k zábradlí a podíval se k zádi. “Budu doufat, že přežijí. Nějak. Gheer zvládl sloužit mnoha různým pánům.”
Arapalec se na něj zadíval. “Ano, Gheer sloužil mnoha pánům. Kdysi dávno jsem ho i já navštívil,” pousmál se.
John se otočil zpátky k Worrmonovi. “Jak ten plán bude pokračovat?”
“Lordův a vlastně i můj předpoklad je, že nějakou dobu bude přetrvávat nedůvěra - z obou stran. Je na nás všech, abychom ji překonali. Už teď začaly práce na jakési osadě na předměstí, která vašim lidem zajistí přístřešek. Území Říše je velké a prostoru je dostatek, stejně jako jídla - mimochodem i díky vaší pomoci v minulých letech. Tuším, že můj zeť ten plán nazval ‘dát jim prostor pro život’,” pousmál se lehce Worrmon, snad jako kdyby vyprávěl dobrý vtip. Potom se ale zadíval zpět na regenta. “Ale i já mám plán. Pro případ, kdyby jiné plány selhaly a považuji za férové vám o něm říci. Udělám vše pro to, aby Říše zůstala jednotná.”
“Předpoklad nedůvěry je rozumný. Pomoct ji překonat bude ale zejména na nás, kteří už máme v překonávání předsudků náskok,” pousmál se na Worrmona. “‘Prostor pro život’ je dobrý plán, pokud se bude držet svého názvu.” Johnovi hlavou zavířila představa, jak se Worrmon snaží srovnat do svých škatulek rozmanitost pevniny, a jen s nejvyšším sebeovládáním nedal najevo pobavení. A také obavy. Sám si zdaleka nebyl jist, jak ochotně bude starý Arapalec překonávat svou vlastní nedůvěru.
Worrmon si Johna zamyšleně měřil pohledem. “Nejspíš záleží na tom, jak si kdo ten název přebere,” pousmál se. “Sám znáte mého zetě. Nic není zadarmo, ale většinou si ani nikdo neuvědomí, že nějakou cenu platí,” zasmál se, jako by právě řekl dobrý vtip.
John upřímně doufal, že Gerwyn opravdu zařídí, aby Gheeřané neměli ponětí, že nějakou cenu platí. Nechtěl si domýšlet, jak by to dopadlo, kdyby měli a rozhodli se nesouhlasit. Pozoroval starého Arapalce a byl si jist, že Worrmon by jistě neměl problém získat pro svůj plán další hlasy.

Později toho večera stál u dveří Darrovy kajuty.
“Dále,” ozvalo se zevnitř, když zaklepal, a tak nahlédl dovnitř.
“Mohu?”
Mladý velitel vstal z kavalce a pokynul Johnovi, ať vejde dál. “Jistě, regente. Jsem rád, že Vás vidím. Dlužím Vám omluvu.”
“Omluvu? Já přišel poděkovat. A zeptat se na Tvého muže, toho raněného. A říkal jsem Ti už několikrát, že mi máš tykat,” dodal John.
Při zmínce o raněném Arapalec lehce sevřel rty. “Omluvu za to, jak jsem s Vámi jednal při evakuaci. Možná byl Gheer ztracen, ale pořád jste regent,” pokývl krátce, ale John jen mávl rukou:
“Udělal jsi, co bylo třeba,” konstatoval regent. “Kdybyste nebyli v Gheeru, zemřelo by nás mnohem víc.”
Darro krátce pokývl. “Co se týče Draega...” Mladý velitel se odmlčel. Nemluvilo se mu lehce. “Bude záležet na dalších dvou dnech, kdy se ukáže, zda se mu vrátí cit do nohou.”
John na okamžik zavřel oči. Všichni Darrovi muži byli ti nejlepší z Říše. Draeg měl jistě několik zasvěcených. Tři? Čtyři? Pět? Ti všichni obětovali svou sílu, obratnost nebo rychlost, aby on mohl být lepším vojákem Říše. A nyní mu hrozí ochrnutí, stav, ve kterém ani jeden z odkazů nebude moci plně využít. Znal už arapalskou kulturu dost na to, aby chápal pravděpodobné následky takové situace. Rozhlédl se po kajutě. “Nemáš tu něco k pití? Nejlépe něco ostrého, ale víno také poslouží.”
Arapalec se na něj nejdřív podíval s trochu zvednutým obočím. V ten okamžik ale musel uznat, že Johnův návrh je nejspíš to nejrozumnější, co oba mohou udělat - alespoň pro následujících pár hodin. Nakonec prostě jenom kývnul. “Víno,” řekl a popošel k truhle v rohu, aby z ní vzápětí vytáhl láhev rudého vína. “Ale nemám sklenice, jsem jen voják,” dodal, zatímco podával otevřenou láhev staršímu muži.
“Tak na vojáky. Na ty, kteří padli, abychom my mohli žít,” pozvedl regent láhev, napil se a podal ji zpátky Darrovi.