Novinky

19. 10. 1087
Po té, co Arapalec prostrčil regenta portálem, zavládla kolem portálu panika. Regent opustil, byť ne dobrovolně město, do kterého proudili nepřátelé poblouznění bojem a vidinou rabování. Ti, co byli u portálu, se snažili co nejrychleji dostat do oválu jiskřivé magie, obránci i civilisté. Když tři magické brány zmizely, zaplnilo náměstí navzdory zvukům boje u bran zaražené ticho a strach.
V tu chvíli na křižovatku u portálu přiběhlo od východní brány pět arapalských vojáků. Když spatřili, že je portál prázdný, jen si vyměnili pohledy a vrhli se bez dalšího rozmýšlení na merhabské vojáky tlačící obránce od prolomené jižní brány. Merhabští byli už téměř na náměstí a ani ostřílení arapalští vojáci v obraně nedokázali jejich postup zastavit, pouze zpomalit.
Když někteří obránci od západní brány, kteří střídali své pozice, zahlédli, že merhabští jsou už téměř na křižovatce, vyrazili rozkaz nerozkaz k portálu. Nehodlali čekat, až je nepřítel sevře v kleštích. Podobně se zachovali i ti u východní brány: jakmile ustoupil první, další následovali jako lavina.
Lucius zuřil, ale byl příliš daleko na to, aby mohl svou vůlí a svými rozkazy zcelit drobící se morálku obránců. Jako by ta hrstka vidláků a řemeslníků mohla udržet nápor vojáků Merhaby a Tooru na otevřeném prostranství! Skuteční vojáci, ti s výcvikem a disciplínou, zůstávali na svých pozicích a Lucius dobře věděl, že je jen otázka času, než budou zmasakrováni. Najednou z něj všechen vztek opadl a on s naprosto chladnou hlavou zamířil ke svému poslednímu úkolu. Přivítat útočníky.
O chvíli později se od jižní brány ozval hlasitý výbuch a okolí zaplnil prach a létající úlomky opevnění. Celá brána a část hradeb se sesypala a rozletěla na merhabské útočníky pod ní a v její blízkosti. Mnohé zabila, ale především znemožnila průchod posilám z jihu.
Obráncům od východní brány se téměř zázrakem podařilo přežít a tak v poměrně spořádané formaci ustupovali před toorskými ke křižovatce u portálu. Na křižovatce se setkali s obránci, kteří nyní celkem úspěšně odráželi merhabské vojáky z jihu: posily se k nim skrze suť jižní brány dostávaly pomalu a disciplína i umění arapalských mužů dodávaly Gheeřanům ztracenou kuráž. I západní obránci ustupovali ke křižovatce. Démoni je však z kdovíjakého pohnutí jejich pokřivených myslí nepronásledovali a pouze sledovali boje na křižovatce. Na několik okamžiků vypadala situace obránců vcelku nadějně.
Poté se ale velká skupina démonů vydala ulicí vedoucí podél západních hradeb k severu. Obránci zůstávali kolem portálu, stále v naději, že se znovu objeví magický průchod a oni budou moci uniknout. Civilisté však viděli démony postupující městem a v panice se dali na útěk zpátky do severní části, do domnělého bezpečí vnitřního opevnění kolem paláce.
Počet merhabských a toorských vojáků ve městě s každým úderem srdce rostl a magická brána se stále neobjevovala. Nakonec i obránci u portálu pochopili, že na tomto místě je čeká jen smrt a začali pomalým krokem ustupovat k severní bráně.
Vtom se ze severu ozval křik, následovaný tak nenáviděným řevem.
"Démoni v zádech! Záda!" křičel jeden z velitelů. Obránci se pokusili zrychlit svůj ústup, ale zároveň museli vykrývat útoky útočníků před sebou. Za jejich zády se ozývaly první nářky umírajících.
Dukovi se však podařilo prodrat se davem k démonům. Na okamžik se mu podařilo odpoutat jejich pozornost od dětí a starců, ale tentokrát mu nikdo nepřišel na pomoc - v tlačenici na ulici by stejně nebylo možné napnout luk. Poslal několik stvůr k zemi a dal ostatním několik vteřin navíc, než ho démoni obklopili a rozervali na kusy.
Potom se démoni dostali mezi civilisty, rozsévajíc smrt, a odřízli cestu na sever. Zbylí obránci, gheerští i pět Arapalců, a nejpomalejší z občanů, kteří se nestihli dostat k bráně dříve než démoni, zůstali stát. Byli obklíčeni ze všech stran, neboť z východních ulic postupovali toorští. Charakteristický zvuk spouštěné mříže znamenal ztrátu veškeré naděje na záchranu. Jediné, co mohli udělat bylo postavit se zády k sobě a nedat své životy úplně zadarmo. Následoval masakr, ze kterého nebylo úniku. Sarif s Fergasem jako by na tento moment čekali, drželi se poblíž přední linie a sledovali boj z blízka.
Když poslední z gheerských obránců padl, obrátila se vojska Tooru a Merhaby k démonům před sebou. Nepřítel, který se jim zatím vyhýbal a který jim nepřímo pomohl získat město. Platí, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel? V tomto případě určitě ne. Jako první se na démony rozeběhl zoraiský válečník a se silným pokřikem dlouhou katanou rozsekl démona, který stál nejblíž. Jako by na tohle čekal, jako by na tuhle ránu schovával sílu celou bitvu. V patách se mu hnal boji poznamenaný reptalon a s chutí se zakousl do dalšího z démonů.
"HABU!" zakřičel znovu a vojáci Merhaby a Tooru se pohnuli kupředu. Démoni, do té doby lačnící po boji a krvi bez ohledu na vlastní ztráty, však začli před vojskem Merhaby a Tooru ustupovat. Sarif rozkazem zorganizoval zdivočelé vojáky a za démony poslal menší jednotku zhruba 30 mužů. Zorai i jeho reptalon řvali a společně s vojáky hnali démony před sebou až k západní bráně. Tam merhabští podle Sarifova rozkazu zaujali obranné pozice, ty stejné, které ještě před pár minutami patřily gheerským. Démoni se posléze zastavili, na dohled z hradeb. Zoraiovi to však nestačilo a pronásledoval démony i mimo město. Jeho zběsilý křik i řev reptalona utichly příliš brzy a příliš náhle.
Ve zmrzačeném městě nastal po dlouhých dnech klid.

Zbytek vojska mezitím zajistil město a od východní brány, která jako jediná nebyla zabarikádovaná sutinami, toorští vlekli značně poškozené, ale dosud funkční beranidlo k severní bráně. Za ní se ukrývali všichni zbylí obyvatelé města až na těch pár, kteří zázrakem přežili řádění démonů i dvou armád ve městě. Ti teď byli jako zajatci odváděni do kasáren. Někteří z vojáků Merhaby a většina dobrodruhů se pustili do rabování domů.
Když beranidlo dorazilo, předstoupil před linii vojska hrabě Fergas a mocným hlasem promluvil směrem k občanům v údolí:
"Gheerští. Bitva je u konce. Není třeba prolévat další krev a umírat kvůli rozhodnutí vašich starých pánů. Já nejsem váš nepřítel, mými jedinými nepřáteli byli bývalí regentové Tern a John, kteří odmítli vydat, co mi právem náleží. To oni vás poslali proti mně, to oni vám nařídili město bránit vlastními životy namísto toho, aby se vzdali místa v paláci. Jejich vlastní pohodlí jim bylo přednější než vaše bezpečí. A všechny vaše životy vsadili v to, aby si to místo mohli udržet. Nepřeji si už více krve a věřím, že ani vy už nechcete více smrti v ulicích města, které je vaším domovem. Otevřete bránu, odevzdejte zbraně a bude vám zajištěno bezpečí v tomto městě, na jehož bezpečí nyní dohlédnu já, hrabě Fergas, právoplatný vládce Gheeru."
I když si byl jistý, že ho muselo být slyšet, žádné odpovědi nebo reakce zpoza brány se nedočkal. Sevřel čelisti, vrátil se mezi své muže a za chvíli na bránu dopadla první rána beranidla.
Teď už se z údolí, které do té doby bylo tiché napětím, mezi údery beranidla ozývaly hlasy. Křik, pláč a snad i vzájemné dohadování. Nikdo se neodvážil jít k bráně a pokoušet se odrazit útok beranidla. Snad už ani v severní části nebylo ozbrojeného obránce, který by tak mohl učinit. Všichni nejspíše dali svůj život u bran a při masakru na severojižní ulici.
Bylo tak jen otázkou času, než severní brána padne. Když se tak stalo, nechal Fergas beranidlo stáhnout a vojsko toorských zaujalo pozice na prostranství před branou. Hrabě opět vystoupil před své muže, hleděl k bráně a vyčkával.
Neuplynula ani hodina a na druhé straně brány se objevili tři muži. Přicházeli se zdviženýma rukama a beze zbraní a Fergas se spokojeně ušklíbl. Nemají vůdce. Hrabě nechal z nejbližších domů přinést tři židle a všichni čtyři se usadili k vyjednávání o osudu těch, kterým byla dosud vojenská štěstěna nakloněna. Nikdo z mužů, kteří usedli proti toorskému hraběti a vojevůdci nebyl hrdina, nikdo z nich nebyl ani voják. Byli to kupci, možná řemeslníci a strach udělal vyjednávání rychlé. Gheerští v podstatě odsouhlasili vše, co jim Fergas nadiktoval, aby si zachovali životy a šanci na alespoň trochu pohodlný život.
Fergas, hrabě Tooru a nyní i Gheeru, byl spokojen.