Novinky

19. 10. 1087
Darro byl v prvním člunu, který přirazil ke břehu. Několik okamžiků na sebe s fareanským mágem, který tam na ně čekal, jen hleděli, jakoby si nebyli jistí tím, že si budou navzájem rozumět.
"Lord Gerwyn… posílá pozdravy," promluvil nakonec tmavovlasý voják nejistou obecnou a pokývl. Tím snad jako by přiměl mága k nadechnutí a odpovědi, která potvrdila jeho identitu. Ne, že by předtím někdo čekal zradu, ale jeden nemůže nikdy být dost opatrný, když se vyloďuje na v podstatě nepřátelském území. Během okamžiku už vojáci signalizovali zpět vlajkové lodi, ale to bylo nejspíš čekajícímu Ravenovi úplně jedno, protože zrovna překvapeně sledoval, komu to jeden z válečníků pomáhá vystoupit na břeh.
"Nida," pokývl lehce válečník, když konečně pustil ruku tmavovlasé gwalky. Z jeho hlasu byl znát respekt, nebo snad strach?
"Kyro?" vyvalil oči farean a vzápětí se celá arapalská jednotka stala ne zcela dobrovolnými svědky jejich vítání. Darro jim dal ale jen několik vteřin, než si hlasitě odkašlal.
"Na tohle… není čas. Pokračujeme v plánu? Paní, Vaši bránu prosím. A Vy," kývl k Ravenovi. "Vy tu Vaši."
Kyraenne se ihned pustila do kouzlení.
"Proč jsem tu měl být, když jsi jim mohla udělat bránu ty?" začal se ptát farean.
Gwalka dokončila kouzlo a ustoupila, aby do portálu pustila pět vojáků. "Nejdeme do Gheeru," odpověděla Ravenovi a i ona vstoupila do portálu.
Tmavovlasý velitel zbývajících se obrátil k fareanovi. "Bránu, není čas," sykl. Viditelně nehodlal diskutovat.
"Vas Rel Por" byla nejspíše jediná přijatelná odpověď. A neměl ani šanci se nad tím zamyslet, protože Darro na něj jen zavrčel, ať udržuje průchod aktivní a s rukou na jílci meče vešel do pableskujícího portálu, jen aby ho v těsném závěsu následoval zbytek jednotky.

Neměl ani vteřinu na myšlenku, jaký to byl pocit být poprvé v životě přenesen kouzlem. Darrovy plíce naplnil vzduch, nebo spíše kouř, který plnil ulice obléhaného města. Uši mu naplnil jen trochu vzdálený hluk boje. Všiml si překvapených pohledů místních, ale neměl čas je začít uklidňovat. Byl příliš mladý na to, aby si pamatoval válku, ale jeho výcvik ho nezklamal. Rychle se rozhlédl a získal přehled o situaci - podle jeho nejlepšího odhadu přijeli pozdě na to, aby zachránili všechny. Musel ale udělat vše pro to, aby splnil lordovy rozkazy.
Jeho muži se k němu připojili doslova v řádu vteřin a tmavovlasý velitel jim rozdal několik rychlých pokynů ve své mateřštině. Následovalo pouhé kývnutí a ozbrojenci se rozmístili kolem portálu.
"Kde je regent?" obrátil se velitel k nejbližšímu místnímu a poprvé od průchodu portálem promluvil obecnou.

Regent procházel mezi občany Gheeru, kteří se shromažďovali v severní části města k evakuaci. Každý nesl jen malé zavazadlo s tím nejnutnějším, co potřebovali na cestu. Většinu svých majetků zanechají tady, protože prioritou je zachránit životy - tolik, kolik půjde. Hleděl na jejich tváře, vyplašené, sem tam odhodlané a myšlenky měl neveselé.
Prohra se mu těžko přiznávala. Kolik let, kolik dlouhých let se s Ternem snažili o osvobození Gheeru od diktátu ze Skalboru a když se to konečně podařilo, jeho bývalí spojenci mu vrazili dýku do břicha. Gerwyn odmítl nechat na pevnině krvácet své lidi, ale nabídl alespoň azyl. A John teď měl své milované město přenechat zrádcům...
Z města přiběhl poslíček. “Pane regente! Jsou tady.”
John pokývl a zamířil k portálu. Už jak se prodíral mezi lidmi, cítil, jak se atmosféra mění. A když spatřil portál obklopený desítkou arapalských vojáků v plné zbroji, i jemu samotnému přeběhl mráz po zádech. Na krátký okamžik ho přepadly pochyby, zda neměli ustoupit na Theroru, ale tuhle variantu zvažovali a nakonec zavrhli jako neudržitelnou. Luminor byl malý a Foxhole ještě menší - nikdy by nebyli schopni pojmout všechny uprchlíky z Gheeru. Zatřepal hlavou, aby zahnal černé myšlenky a prohlédl si Arapalce důkladněji. Poznal velitele jednotky ze své dřívější návštěvy ostrova a teď k němu zamířil.
“Buď vítán, Darro.”
“Regente.” Arapalec si položil pěst na hruď a lehce uklonil hlavu. Chvíli na sebe hleděli mlčky - Arapalec ctil, že je hostem, a John oddaloval nevyhnutelné, jak daleko se dalo.
“Dobrá,” odkašlal si nakonec. “Jsme připraveni.”
Mladší muž rychle kývl. “Váš mág má držet průchod, mí muži pomohou bránit do poslední chvíle. Víte o knihovně? Je připravena?” Mluvil rychle svou mateřštinou, věděl že John jí rozumí.
“Knihovna je nachystaná,” odpověděl mu John obecnou. Okolo postávající gheerští je sledovali se špatně skrývanými obavami. Kdo ví, co se jim honí hlavou. “Tvoji muži budou nejlépe využiti u západní a východní brány,” ukázal k oběma bránám.
Odpovědí mu bylo další rychlé kývnutí, po kterém se mladý velitel otočil a křikl pár slov ve zpěvavé arapalštině. Nečekal na žádnou odpověď, ani žádná nepřišla. Místo toho se dvě trojice rozběhly k západnímu valu a dvě k východní bráně. Zbylí dva muži se ani nehnuli. Darro se opět otočil k regentovi a tentokrát promluvil svou nejistou obecnou. Nejspíše ho napadlo, že John bude vděčný, pokud se o to bude snažit - alespoň nebude muset překládat. “Ať začnou procházet na druhou stranu, bezbranní první. O knihovnu se postaráme,” řekl a ukázal na sebe a své dva muže.
John se rozhlédl mezi shromážděnými. Našel dva mágy a poslal je první. Za chvíli se pod krystaly objevily další dvě brány. John se otočil k nervózním obyvatelům: “Vše probíhá podle plánu. Procházejte pomalu a respektujte pokyny zagan-marských.” Pozoroval, jak první Gheeřané váhavě prošli portálem. Evakuace města začala.

Nebyl ale čas na smutek. Pohledem našel velitele svých zvědů, zhruba třicetiletého Fareana a kývl na něj. Společně zamířili proti proudu uprchlíků do paláce.
“Víš, co máš dělat, Neldione?” zeptal se ho tlumeným hlasem, když mu ve svém pokoji předal malý balíček zabalený do štosu látky.
Farean přikývl a opatrně uložil balíček do brašny.
“Dobrá. Raději bych Tě měl s sebou,” povzdechl si regent.
Neldion se pousmál. “Budu užitečnější tady. Kdo jiný by Ti jinak obstarával informace?”
“Pravda. Hodně štěstí, příteli.” John sledoval, jak Farean zmizel, a přemýšlel, jestli ho ještě někdy uvidí.
Po chvíli se vrátil zpátky do města.
“Lucie?!” Starý vousatý velitel gheerské obrany stál na jižní hradbě a teď k regentovi otočil zakrvácený a špinavý obličej. Kývl na něj, štěkl pár povelů důstojníkovi vedle sebe a slezl z hradby.
“Potřebuji hodinu. Až projdou poslední civilisté, stáhni tolik mužů, kolik můžeš postrádat, a nech je projít. Poslední půjdou Darrovi Arapalci a pak bránu zrušíme.”
“Já vím,” přerušil ho velitel, “nejsem ještě tak starý, abych zapomínal, co do nás hučíš poslední dva dny. Musíme krýt Riala, než sejme krystaly. Pak zachránit tolik obránců, kolik půjde, pustit útočníky do města a pěkně je přivítat. Ale nezapomeň, cos mi slíbil,” zapíchl prst v plátové rukavici do Johnovy hrudi.
“Žádné hrdinství, postarat se o lidi. Ani já nezapomínám, co do mne hučíš poslední týden,” zašklebil se na velitele. Když stařec zamračeně pokývl a vrátil se na svůj post, John se rozhlédl po městě. Evakuační práce byly v plném proudu, tucet runových vojáků na nějaký čas zvrátil síly u bran ve prospěch obránců, civilisté plynule mizeli v portálu a společně s nimi i knihy, svitky a obrazy, vše, co Gerwyn označil kulturním bohatstvím národů pevniny.
Teď už byl čas na smutek.