Novinky

15. 10. 1087 (pokračování)
Odpoledne Johna zavolala hlídka na západní hradby. Merhabští, kteří tam tábořili, ustupovali skupince démonů, která se k nim opatrně přibližovala. Neustupovali ale před útokem. Démoni řvali a vyhrožovali, ale neútočili. Obě skupiny se nervózně obcházely, obě připravené se bránit, ale bez vůle k útoku. Když se v tomto prapodivném tanci démoni dostali mezi vojáky a skálu, merhabští přestali ustupovat a zaujali pevné pozice. Z hloučku démonů se oddělil jeden velký a udělal dva kroky k merhabským. Chvíli je pozoroval a naslouchal a pak se otočil směrem ke Gheeru. Skupina démonů si přestala všímat merhabských a vydala se vstříc městskému opevnění.
John do té doby fascinovaně pozoroval, ale teď mu naskočila husí kůže. Co to, sakra, má znamenat?
“Připravte se na útok!” zvolal Lucius, který stál vedle něj. Kapitán stráží měl už své roky, ale obraně velel s mladickou energií. “Ty zmiz z hradeb, začne tu být horko,” obrátil se k Regentovi. “Co si myslíš, že děláš?” dodal, když si všiml, že John bere do rukou luk.
“Jdu bránit své město.”
“Řekl jsem ‘zmiz z hradeb’. Jsi mizerný lučištník a příliš cenný, než abych dovolil nějaké zbloudilé střele, aby si Tě vybrala za cíl. Nebudu to znovu opakovat.”
John chvíli váhal, ale pak kývl a začal sestupovat z hradeb. Lucius měl pravdu, byl sotva průměrný lučištník, rozhodně ne voják. A kdyby ho na hradbách zabili, Gheeru, svému městu, by tím nijak nepomohl. A tak ustupoval vojákům, kteří proudili nahoru na hradby, a snažil se nepřekážet. Když se démoni vydali ke Gheeru, zahlédl John, že se od skupiny merhabských oddělil jezdec. John pochopitelně neviděl jeho tvář, ale byl by přísahal, že zahlédl ryšavé vousy merhabského generála.
V tu chvíli ho z myšlenek vytrhl zvuk rohu z východní hradby. Toorští útočili. John šťavnatě zaklel. Rozeběhl se po hlavní třídě a pod hradbami zastavil jednoho z vojáků. Dobrodruha, opravil se, když se zadíval na jeho zbroj zářící runami.
“Ty. Jak se jmenuješ? Podej hlášení.”
“Angron Fortius, regente. Toorští se dali do pohybu, mají žebříky a jdou na nás. Musím se vrátit na své místo, pane.”
Jon kývl a propustil ho. Zůstal stát pod hradbami a snažil se potlačit pocit bezmoci a vztek, který jím cloumal. Jak rád by pomstil Terna, regenta, ale především přítele. Jak rád by prolil nějakou toorskou krev! V tu chvíli se z hradeb zřítilo tělo, skutálelo se po střeše domu a dopadlo na ulici pár metrů před Johna. Byl to ten muž, se kterým před chvílí mluvil, z oka mu trčel zlomený šíp. K čemu mu byla jeho skvělá zbroj. Prober se Johne, Lucius měl pravdu, přesně takhle bys dopadl.
Otočil se na místě a vyrazil do stájí pro svého koně. Jeho místo bylo dole, mezi lidmi.

Útok začínal nabírat na síle. Lučištníci na hradbách se činili, ale stejně tak i jejich protivníci pod hradbami. K léčitelům nosili první raněné. Skupinka mágů se shromáždila kolem nyní neaktivního krystalu a snažila se vztyčit nad městem ochranný štít. Celkem to fungovalo, ale mágů bylo málo a udržování štítu je vyčerpávalo.
Z východní strany se ozvaly první zvuky odpalovaných katapultů. Vzápětí se ozvalo několik explozí, uvnitř hradeb, ale i vně.
“Co to bylo?” zafuněl zpocený Duke zpod své helmy, zatímco se škrábal na ochoz.
“Výbušné lektvary,” řehtal se Raven. “Několik jim explodovalo při odpalu.” Ohlédl se na hořící střechu za sebou. “Škoda, že jen několik. Ale i tak si myslím, že si teď podobné kratochvíle rozmyslí. Jdi hasit, Duku, tady pro Tebe ještě chvíli práce nebude,” zamumlal a plynule přešel do zaklínání.
Na západních hradbách zatím obránci odráželi útok démonů. Povzbuzeni rykem boje, pachem krve a odvahou svých rodných se přidávali další a další démoni, kteří dosud postávali opodál. Na hradby proudily další jednotky mágů a lučištníků, zatímco šermíři a kopiníci podávali vědra s vodou, nosili šípy a nosítka s raněnými. Věděli, že jejich čas ještě přijde.
Útočníkům se nakonec ten den podařilo vztyčit několik žebříků, ale přes hradby se nedostali - všechny byly odraženy zavčasu.

S příchodem tmy se útočníci stáhli - démoni jako poslední. Dnešní útok byl jen zkouškou pozornosti. Skutečný útok nastane v příštích dnech, možná zítra, možná až pozítří. Pro dnešek však bylo po boji a město si oddychlo. Ne však jeho regent.
“Johne!”
“Ano, Daryanno?”
“Vrátila jsem se z Min-Nocu. Město bylo včera pod útokem, přišli jsme tam o několik Gwalů. Vracíme se zpátky, já, Kovir a Bazil. Je mi to líto, držte se.”
John zaklel, ale kývl. “I vy. Kdyby se něco změnilo, cestu sem znáš. Hodně štěstí.” Gwalka kývla a odběhla. Chvíli ji sledoval pohledem. Zajímalo by mne, kdo z nás bude v obraně svého města úspěšnější. Carnutští, uchechtl se vzápětí. Jestli někdo přežije, tak Zoraiové na severu.