Novinky

15. 7. 1086
Když noční nebe rozzářil oheň, kdekdo si vzpomněl na podobnou noc před jedenácti lety. Tehdy do Rankhelských lesů spadla hvězda, zlámala stromy, jako by to byly třísky, a v zemi zanechala hluboký kráter.
Tuto noc ale hvězda explodovala ještě vysoko nad povrchem země, roztříštila se na miliony úlomků, a i když některé neškodně shořely vysoko na nebi v dechberoucí podívané, jiné dopadly na zem. Nocí zaznělo praskání lámaných větví, rachot bortícího se kamení, šplouchání vody a řev, skučení a sténání zasažených živých tvorů.

Sever
Ohnivé střely se syčením mizely ve věčném sněhu na severních pláních. Doghar, šaman carnutských Zoraiů, vyháněl spánek z očí a hleděl vzhůru k nebi. Většina carnutských byla také vzhůru a obličeje obracela k té podívané. Cromův hněv nebo zlovůle démonů? Jak vykládat toto znamení?
Yoshar věděl, že až pomine světelné představení, bude muset tyhle otázky odpovědět. Oči upíral na nebe, ale svým vnitřním zrakem se snažil zahlédnout Cromovu vůli.
Pak jeden z ohnivých kamenů srazil z hradeb pochodeň do střechy chlívku, ta začala hořet a všechny otázky šly stranou.

Jih
Min-nocké pohoří se otřásalo zvukem hromu, ale nebe bylo jasné. V údolí zůstávali hlavně staří Gwali, kteří už toho zažili hodně, ale tuto noc se všichni seběhli uprostřed údolí jako spráskaní psi. Ze svahů se valily balvany a nikdo si netroufal hledat útočiště v jeskyních. Stany byly příliš blízko skal a některé už protrhly dobře mířené odštěpky.
"Co se děje, Ygeriene?" zvolal někdo.
Oslovený Gwal byl stařičký, kost a kůže, ale oči měl pořád živé a tmavé jako uhlíky. Naslouchal hřmění skal a snažil se odhadnout, odkud přiletí příští kámen. To kdybych věděl, pomyslel si.

Východ
Mladý fareanský chlapec procházel Zvučným hvozdem, tak jako to dělal už nespočetněkrát od té doby, co se sem přistěhoval. V noci měl pocit, jako by ty oživlé stromy usínaly a naopak zvěř se probouzela. Dnes v noci ale bylo něco jinak. To ticho bylo až nepřirozené. Zvědavost ho hnala dál, hlouběji do lesa. Křik vyděšených goril ho ale zarazil uprostřed kroku, jen aby mu to zachránilo život, protože vzápětí se těsně před ním prořítila nejen tlupa goril, ale i splašeně prchající dvanácterák a jeho stádo laní.
A potom nebe na západě začalo hořet.

Západ
Na ostrově už většina obyvatel dávno spala, když se nad pevninou objevila záře tak jasná, že to vypadalo jako by někdo zapálil moře, které je od ní oddělovalo. V táboře, kde se zatím usadili přistěhovalci, se rozplakalo dítě a vzbudilo celou rodinu. Trvalo dlouho, než světlo doprovodil i tlumený burácivý zvuk následovaný výbuchem. To už ale rodina neklidného potomka zdaleka nebyla jediná, kdo nespal.
Nespala ani lordova vrchní mágyně, která spolu s ním upírala zrak na východ z balkonu pevnosti. Ústa měla otevřená překvapením a nebyla schopna zodpovědět jeho otázky, co že se to děje. A lord sám měl v hlavě další otázky, otázky na které se nahlas neptal. Nejsou náhodou ti, které nedávno přivezl, posledními z pevninských?

Ráno se sčítaly škody.
V Carnutu shořel chlívek. V Gheeru, Skalboru a Tooru hořící úlomky hvězdy poničily opevnění a padající kameny si vybraly svou daň mezi uprchlíky tábořícími před jejich hradbami. Ale nejen mezi nimi, po celém světě lidé nacházely mrtvoly démonů.
Toto vše ale jako by se zázrakem vyhnulo Theroře, přestože na dohled juliánské pevnosti shořelo množství stromů. Stejně tak obyvatelé Zagan-Mar mohli nanejvýš přemýšlet o tom, co ta noční podívaná znamená a zda na pevnině je ještě někdo naživu. Jediný, kdo o tom nepřemýšlel byl lord Gerwyn, který díky komunikačnímu krystalu už měl odpovědi...