Novinky

Atmosféra v Sarifově pracovně byla napjatá. Proti němu seděl Orias, v ruce držel svitek s krátkým vzkazem ze Zagan-Maru, a upřeně pozoroval mladšího z generálů. Sarif propaloval svitek pohledem.
"Takže už jen doladit znění a podepsat," zamumlal po chvíli. Orias kývl a dál ho mlčky pozoroval. Sarif sáhl mezi dokumenty, které mu ležely na stole, a podal si ten, v jehož záhlaví stálo: "Mírová smlouva - návrh znění". Nemusel ho hledat dlouho, věděl přesně, kde je. Měl ho v rukou v posledních dnech často a jeho obsah mu nedopřával klidného spánku. Zadíval se na poslední odstavec - ten, který mu změní život. Semkl rty. Nechtěl ji, ale musel. Pohled mu sklouzl k truhlici, kam uložil obraz své nastávající. Dívka na něm byla krásná, ale jemu pohled na ni radost nepůsobil. Bál se jí. Nikdy by to nepřiznal nahlas, ale bál se jí.
Orias svého protějška pozoroval. Tušil, co se mu honí hlavou. A nechtěl, opravdu nechtěl, aby Sarifa musel přesvědčovat. Měl poslední možnost couvnout a bylo na něm, jak se k tomu postaví. Vinia to bude mít snazší, pomyslel si.
Ryšavý generál konečně zvedl pohled od truhly.
"Dobře. Svoláme radu, abychom to potvrdili i s ostatními, že?"
Orias přikývl. "Zařídím to. V neděli večer. A tentokrát v Gheeru. Lord Gerwyn nemusí poslouchat, jak se tu dohadujeme," ušklíbl se toorský generál.
Později toho dne dostal Timmy várku dopisů.

Lord Gerwyn se opíral o zábradlí svého korábu a usmíval se. Možná to bylo tím práškem proti nevolnosti, možná si prostě jen zvykl. Každopádně už netrpěl na palubě lodi tak jako dřív, a tak mu představa další cesty přes moře nepřišla tak děsivá. Ještě jednou se zadíval na potvrzení od Oriase, že jsou očekáváni. Zatím však byli v přístavu a on pozorně sledoval přípravy před vyplutím, poslední bedny s nákladem se přesouvaly do podpalubí. Ohlédl se, aby se podíval na dívku sedící pod plachtou chránící část paluby před ostrým sluncem. Chvíli ji pozoroval, byla začtena do nějaké knihy - nejspíše nějaký zamilovaný příběh, jak ji znal.
"Gerro, připojíš se ke mě?" zavolal na ni zpěvavě a když dívka zvedla hlavu, gestem ji přivolal. Hnědovláska se usmála a odložila knihu, aby se připojila u zábradlí ke svému otci.
"Má drahá, jak se cítíš?" podíval se na ni starostlivě.
Ona ten pohled znala, věděla však, že je jen jedna z mála, kterým tuhle svou tvář ukazuje. Položila dlaň na jeho předloktí a usmála se. "Jsem zvědavá, těším se. Ale lhát ti nebudu, jistě že mám obavy... Já to ale přeci zvládnu. Věříš mi?"
"Jistě že ano," řekl ne zcela přesvědčivě a zadíval se opět k přístavnímu molu. Uvnitř však pochyboval. Měl o ni starost. Pro mír každý musí přinést oběti. A on přemýšlel, zda jeho oběť nebyla až příliš velká.
Sevřel zábradlí, až mu zbělely klouby na rukou.