Novinky

Gerwyn sledoval světlovlásku, jak balí jeho truhlu. Dokonce jí podal svou košili, v podstatě jí pomohl. Spíš čas před odjezdem ale využíval k třídění myšlenek. Teď si už byl jistý, že na společné poradě byl víc pobavený než rozčilený, ale nejvíc ho překvapovala lítost, kterou cítil vůči toorskému generálovi. Jeho pozice opravdu nebyla jednoduchá. Sám se musel přemáhat, aby od toho stolu nevstal, respektoval Oriase i to, že to byla jeho pevnost. Sám by zoraiům tolik prostoru nedal, ale rozuměl tomu, že si každý musel připadat součástí rady. I když v jeho očích byli jen přerostlými dětmi s překvapující silou. Prsty přeběhl po hřbetu tenké knížky, jež dostal od fareanky. Hamižná veverka. Musel přiznat, že ho skutečně pobavila. Jeho zrak ale nejdéle spočinul na jiném daru, obrazu slunce nízko nad obzorem, ozařujícím dva ptáky v letu. Popošel k němu a lehce přejel přes strukturu malby. Ano, tohle dílo mohlo směle konkurovat kterémukoli malíři na ostrově precizností, ale umění není jen o přesnosti tahů, ale i o tom co ty tahy skrývají. Pocity, tužby, myšlenky. V tom tento obraz jasně převyšoval ostatní, co viděl. Překryl ho plátnem, rozhodně bude skvělou dekorací jeho pracovny, věčnou připomínkou jeho vlastních cílů. Nejcennější dar však skrývala jeho pravá bota. O tom daru nevěděl ještě ani Hammar a věděl, že i jeho přítel bude překvapen alespoň tak, jako byl překvapen on.

O několik hodin později na palubě lodi…
Gerwyn seděl nad nudnými papíry ve své kajutě, které ale odsunul stranou, když vzpomněl na rozhovor s mužem, kterého vezl s sebou na ostrov. Jeho a jedenáct dalších obyvatel pevniny. Opravdu to stihl, dokonce na molu čekal jako první. Na dveře se ozvalo nesmělé zaklepání a po jeho pozvání dál se objevila Johnova tvář. S úsměvem ho pozval dál a listiny jen zatížil jedním z jablek, které dostal na cestu, ty mohou vždy počkat. Ta cesta skutečně začala být zajímavá, pomyslel si, když John vytáhl karty.