Novinky
Skalborským hradem se rozléhalo mnohohlasé úpění a naříkání. Než se však kdo zorientoval, co se děje, pevnost prořízly první výkřiky. Umírajících i Arapalců. Těžko říct, kdo trpěl víc, mrtví byli mrtví, ale ti, co s nimi byli svázaní, prožívali muka. Jako by jim rvali maso z kostí, otáčeli klouby do nepřirozených úhlů, hlava bolela, jako by do ní bušili kladivy. Jen nemnoho bylo ušetřeno bolesti. Agónie trvala hodiny.
Skalbor připomínal město duchů. Chodbami se ploužili malátní Arapalci. I porada velitelů postrádala svou obvyklou bojovnost. Ale nenávist a zášť, ta plála ze všech očí stejně silně.
V noci dorazila malá skupinka Arapalských vojáků k hradbám Gheeru. Přivítal je příkop, zavřené brány a posměšky z úst červených plášťů na hradbách. Skupina se obrátila zpátky. Nebylo jich dost na to, aby cokoliv zmohli proti hradbám města. Ve tvářích jim plál hněv a než dorazili do Skalboru, vyhasly životy dalších několika Vran, které cestou potkali.
Na ostrově Zagan-Mar toho dne bylo vše vzhůru nohama. Smrt dárců se dotkla pouze několika, ale bolest a zášť těch několik dohnala k tomu, nad čím dlouho přemýšleli, ale nikdo se dosud neodvažoval. Krev tekla i v samotném srdci palácového komplexu. A další krev poteče, jakmile válečné lodě doplují k pevnině Dalthegaru.
