Novinky

Pokoj v hostinci na rozcestí byl neobvykle zaplněný. Štamgasti v přízemí si toho naprosto nemohli být vědomi, nemohli si ty čtyři postupně přijíždějící muže spojit dohromady. První z nich přijel už před dvěma dny, poslední před chvílí. Krom těchto čtyř nikdo nevěděl, kde jsou. Nemohli nikomu věřit, už nějakou dobu ne. Tenhle pokoj zvolili už před dávnou dobou jakomísto setkání v případě krize a všichni věděli, že sem mají vyrazit, když dostali vzkaz, že strýček Angus zemřel. Teď seděli u malého stolku a tiše hovořili.

"Nějaké novinky, Terne? Pochopil jsem, že máte velké problémy ve městě, když přestaly chodit zprávy," podíval se dlouhovlasý muž na svého souseda po pravici. Ten jen potřásl hlavou.

"Ty vrány nám byl čert dlužen, od té doby co jsme zjistili že za nimi stojí Gwynnar, tak si hrajeme na kočku a myš. Není měsíc abych nepřišel o alespoň jednoho člověka, zatraceně už to trvá rok." Rozhlédl se po svých společnících a povzdychl. "Řekněte, že alespoň vy máte nějaké dobré zprávy. Ty moje jsou totiž dobré jen v tom, že nikdo nepromluvil. Rozdat ampulky s jedem byl nejspíš dobrý nápad, Sarife." S pokývnutím se podíval na dlouhovlasého, ale vděčnost se v tom výrazu hledat nedala.

Teď začal mluvit postarší muž naproti Sarifovi. "Toor dělá co může, ale stále nejsme připraveni. Rekonstrukce obchodní stanice nás obírá o lidi i zdroje, už je nutné ji dokončit. Bez toho přešlapujeme na mrtvém bodě. Eriku?"

Poslední muž u stolu jen zavrtěl hlavou. "My jsme rádi, že udržíme klid kolem Foxhole. Upřímně od té doby co jste se odmlčeli," pokývnul k Ternovi, "tak se s každým novým rekrutem obávám toho, že si mezi nás pustíme hada. Hádám, že s tímhle pocitem nejsem sám, jinak bychom nehovořili tu. Souhlasím, že potřebujeme dokončit stanici. Není možnost získat nějakou pomoc z táborů?" Jeho pohled přejel přes všechny společníky, ale dva z nich jen váhavě zavrtěli hlavami.

"Pochybuju, že by nám ochotně pomohli, když jsme s nimi před více než rokem přerušili kontakt," začal mluvit dlouhovlasý. "A musím uznat, že to je chyba i na mé straně." "Sarife, tehdy jsi prostě musel odjet. Měli by to pochopit, pokud jsou opravdu naši spojenci," odvětil mu klidně starší muž, sedící proti němu. "Zkusme je kontaktovat, zkusme je požádat o pomoc. Potřebujeme se pohnout z místa."

Chvíli seděli každý ztracen ve vlastních myšlenkách, ale po chvíli postupně všichni kývli. Musí zkusit alespoň něco. Potom se dali opět do tichého hovoru. Nemluvili spolu osobně až příliš dlouho, měli tolik věcí k řešení a tolik problémů je pálilo. Vrány odkrývali jejich špehy a likvidovaly je, dostávaly odboj do defenzivy a to bez zapojení Arapalu. Jako by se vše co se v posledních letech dařilo za poslední měsíce obracelo v prach.