Novinky
Na zbytcích koberce barvy krve ležela mrtvá černá krysa se šedivými vousky u nosu. Vzduch se nehýbal, jen vyraženým oknem do bývalé kaple pronikal matný svit měsíce a osvětloval scénu. Nad tělem krysy se skláněla průsvitná postava a přejela přes kožíšek nehmotnými prsty.
"Sbohem, malý příteli, vítej zlá samoto..." řekla tiše a zvedla se. Udělala pár kroků k místu, kde stával oltář a její vzdech se nesl celou ruinou.
"Proč mě trestáš, proč nemám klid. Jak to mám vědět! Vždyť jsem bojoval jak nejlépe jsem uměl! Možná jsem zradil? Co a koho? Já nejsem zrádce! Měl jsem dost odvahy? Nejsem zbabělec!"
Ti, kdo by v tuhle noční hodinu šli kolem ruin, by si ty zvuky nejspíše vyložili jako kvílení větru v rozbitých zdech, ale ti odvážnější, co by šli blíž, by možná zjistili víc...
