Novinky
Vratký člun se kolébal na vlnách. Východ slunce si žádal umělce, malíře či básníka. Nebe hrálo všemi barvami, přecházelo od temné modři přes azurovou a žlutou k zářivě oranžové, barvě ohně. Proti téhle paletě barev se tyčila horská pásma Viaarského pohoří vlevo a Daladorského vpravo. A přímo mezi nimi vycházelo nové slunce a rozlévalo svou zář po hladině Toorské úžiny.
To vše nechávalo Gwynnara chladným, ledově chladným jako vody, jimiž proplouval. Horizont hypnotizoval, ale ne kvůli jeho kráse. Vyhlížel hradby skalborské pevnosti, byť věděl, že se schovávají za poslední výspou hor. U lorda Arrmona pochvalu nedostal, to ani nečekal, ale po týdnu v říši netoužil po ničem víc, než po místě, kde byl doma a pánem.
V posledním roce utrpěla říše Arapalu ztráty a na to říše nebyla zvyklá. Navíc nikdo pořád nezjistil, jak silný je odboj, kde sídlí, kdo jsou jeho lidé, a tak nikdo pořádně nevěděl, jestli už jsou znovu dost silní na útok. Ale všichni se museli tvářit, že zjistili, vědí a především jsou. O to větší nevoli vzbuzoval další neúspěch. Poručík Dacey byla technicky dezertér, ale i tak se stala poslední kapkou v pomyslném poháru. Vlastně dvojnásobnou, nejen že byla další obětí, ale ještě ukazovala, že zástupce lorda nemá pevnost dost pevně v rukou.
Lord Arrmon byl možná krutý, ale ne hloupý. Nabídl mu přesně to, co Gwynnar chtěl, za přesně to, co Arapal potřeboval. Posily za úspěch.
