Novinky
Hlídka na skalborských hradbách vyvolávala ve vojácích směsici pocitů. Bylo příjemné dostat se z vnitřních prostor na vzduch... asi tak pět minut. Přes den deset. Sníh neúnavně zasypával rozmoklou hlínu před hradbami, znovu a znovu se vločky snášely na zem a zbytky bledého světla se pomalu rozplývaly ve stínech. Dacey si k sobě přitáhla plášť a znovu zkontrolovala prostor před hradbami. V duchu si povzdychla a aby zahnala zimu, prošla se po hradbách tam a zpátky. Když míjela schodiště, zaslechla rozčilený hovor. Jakékoliv rozptýlení bylo vítané a tak se zastavila, zrak upírala do ruin města a sluch ke schodišti.
"... první den jeden, další den tři! Doporučili jsme jim chodit ve skupinkách, ale i tak hlásí další ztráty..."
Hlas utichl, ale Dacey si domyslela, co to znamená. Přízraky noci nebyly nejspíš tak úplně bezzubé. Sevřela cimbuří. Hlavou jí vířily divoké a krvavé představy, ale její místo bylo na hlídce. Zhluboka se nadechla a v duchu představy rozehnala. Její místo bylo na hlídce.
Později, když byla noc nejtemnější, se z hradeb zhoupl zlatavý stín a čvachtavě dopadl na zem. Arapalec na nejbližší hlídce tomu nevěnoval pozornost, ležel v mrákotách na studeném kameni.
