Novinky

V Merhabském odboji bylo rušno. Tedy... rušno bylo v jídelně, kde se sešla v jeden okamžik téměř celá posádka. Venku zůstali jen vojáci, kteří drželi hlídku. Oči všech se upíraly k jednomu stolu, u kterého seděl generál Zuris se zamračeným pohledem a několik dalších vojáků.
Nepromluvil však generál, nýbrž jeden z těch, kteří stáli u jeho židle.
"Bratři a sestry ve zbrani, druhové v boji proti Arapalu!" zvolal a všem bylo jasné, že tohle bude důležité. A na dýl. "Včera odboj promarnil další příležitost prokázat, že skutečně bojuje proti Arapalu." Nesouhlasné a tázavé bručení ustalo, když mluvčí zvedl ruku. "Ano, promarnil, a ano, další. Dostali jsme informaci od našich spolubojovníků, že Arapalští budují kolem Skalboru dvě stavby. Co jsme udělali? Nic. Dostali jsme informaci, že na severních pláních se střetl Arapal se Zorai z Carnutu. Co jsme udělali? Nic. Včera u jedné z budovaných věží útočili pavouci. Co jsme udělali? Nic. Ani jsme o tom nevěděli, dokud jsme nebyli informováni!" Mluvčí bouchl pěstí do stolu. "Odboj je našim spolubojovníkům z řad spřátelených táborů pro smích a pro pohrdání! Sem jsme se dopracovali díky liknavosti našeho vedení," ukázal obviňujícím prstem na Zurise.
Zuris, který doteď jen svíral čelisti, se zkusil zvednout, ale muži kolem něj ho přidrželi na židli. "Měl jsem ke své zdrženlivosti důvody!" Vykřikl a ohnal se po pažích, které ho držely. Muž, který mluvil předtím, však pokynul rukou, a sevření povolilo. Zuris se zvedl, rozhlédl se po jídelně a zopakoval:
"Měl jsem své důvody. Zbyla nás hrstka, toorských je ještě méně, nemůžeme se na Arapal vrhnout a zahynout při tom. Musíme vyčkávat, až dozraje čas!" Mluvčí vydal nový pokyn a Zuris byl zase usazen zpátky na židli.
"Čas. Slyšel jsem včera tu Gwalku z Omingwy, co si o čekání na správný čas myslí. V táboře Přízraků, který s námi sousedí, si myslí ještě horší věci. A včera, protože jsme byli slepí a hluší, jsme možná propásli příležitost, jak Arapalu alespoň uškodit. Můžeme se ptát, jaká je loajalita spolubojovníků, kteří ochotně jdou pomáhat nepřátelské stavbě, ale chyba je především na naší straně! Protože půl roku o těch stavbách víme a nic, vůbec nic s tím neděláme, jen čekáme... Takže od nás radu nikdo nečeká, s námi nikdo nepočítá a dozvídáme se o věcech, až když je po všem." Odmlčel se a položil ruku na rameno generála, který během jeho proslovu mlčel a jakoby se scvrkával před očima. Kdekdo si v tu chvíli uvědomil tíhu let, které na něm ležely. A ano, stáří sice je zkušené, ale také bývá až přehnaně opatrné. "Sem jsme se dostali čekáním na to, až dozraje čas. Ale s čekáním už je konec!" Mluvčí pozvedl ruku a zaťal ji v pěst. "Ano, jsme slabí, ale Arapal své pozice evidentně posilňuje. Nemůžeme čekat, až bude dost silný na to, aby podmanil celý svět. Nemůžeme si ani myslet, že zůstaneme skrytí, když se arapalští špioni pohybují na hranicích foxholského lesa. Máme dost materiálu z táborů, kterým jsme poskytli řemeslníky. Je třeba se začít bránit, je třeba začít škodit, je třeba podporovat nepřítele našeho nepřítele. Raději zahynout v boji, než seschnout věkem zalezlí v díře!" S posledními slovy pěstí udeřil do stolu před Zurisem. Jídelna propukla v jásot a starý generál si uvědomil, že tuhle bitvu prohrál. Uchopil zápěstí mluvčího, pomalu se zvedl ze židle a s potlačovanou trpkostí v hlase prohlásil.
"Je-li vaší volbou zahynout s pochybnou a pomíjivou slávou na rtech, pak budiž, Sarif vás na této cestě povede." Zvedl ruku mluvčího a dodal: "Tímto mu předávám titul generála a velení nad merhabským odbojem."
V nastalém řevu dodal tak tiše, že to slyšel jen nový generál: "Odteď jsi za nás zodpovědný, Sarife. Pamatuj na to každý den, každou hodinu, každou vteřinu svého života. Pamatuj na to nad tělem každého padlého vojáka."