Novinky

... o tři týdny dříve

Arrmon, syn Arrgorův, vnuk Arrgwenův, seděl na svém kamenném trůnu pokrytém temným sametem. Člověk klečící před ním vypadal jako ustrašená nicka. Arrmon vstal, záhyby zlatavého pláště se zavlnily a jeho kovové nitky se zaleskly ve světle loučí ozařujících podzemní sál. Člověk se ještě více přikrčil, až byl zakryt stínem vládce.
"Řekni mi ještě jednou, jaký vzkaz že mi to neseš," řekl bez náznaku emocí.
"M... m... můj pane."
"Přestaň koktat a mluv rychle, nebo tvá hlava skončí v mé sbírce. Jsi sice posel mé vlastní posádky, ale jsi jen posel, jsi nahraditelný," pokračoval vládce a jakoby mimochodem ukázal ke stěně po své levici pokryté lebkami ve více či méně pokročilém stádiu rozkladu. Tři nejstarší patřily jeho sourozencům, kteří měli tu smůlu, že se dočkali nástupu svého bratra na arapalský trůn. Taková byla tradice. Tradice zaručující vládci podporu ve světě stínů. Tradice rychlé smrti a velké úcty. Tradice, která až do této doby nezahrnovala vystavování jejich hlav. To byl vynález lorda Arrmona.
"Můj pane," člověk stále mluvil roztřeseným hlasem, ale nekoktal. "Skalborská pevnost hlásí ztrátu jednoho lučištníka. Pravděpodobnou příčinou je... ehm... gwalský bard. Alespoň hlídka ho považovala za gwala... byl převtělený v nějakou zvěř."
Arrmon sevřel prsty područku svého trůnu a naklonil se k poslovi. "Považovala? Hlídka nemá jistotu?" "Ne můj pane," řekl člověk s hlavou sehnutou před svým lenním pánem.
Vládce jen nakrčil nos a mávnutím ruky propustil posla. Ten se bleskově zvedl a s mírnou úklonou odcouval. Lord Arrmon chvíli přecházel po sále, než si nechal zavolat jednoho ze svých věrných a po krátkém zamyšlení se na něj s mírným úšklebkem zadíval.
"Grammore, zdá se, že ve Skalborské pevnosti nám někdo usíná na nezasloužených vavřínech a polevuje v pozornosti... A tím si zasluhuje přátelskou návštěvu..."