Novinky

Ticho zatuchlé místnosti přerušil vrzavý zvuk. To někdo po delší době otevřel staré železné vrátka a vešel dovnitř tmavé místnosti. Zvuk kapání vody ze stropu přerušila série šplouchnutí, jak někdo místností procházel sem a tam. O chvíli později se ozval skřípot znova. Obě postavy se posadili, stále po tmě, k připravenému stolu. Bylo jasné, že zde nejsou poprvé. Několik sekund tiše seděli, až jeden zašmátral v kapse a o moment později celou místnost rozzářilo slabé světlo plamene. To svíčka uprostřed stolu se rozhořela a až nyní bylo vidět, jak celá místnost vypadá. Nebyla o nic větší než komůrka, pach stoky se linul všude kolem, ale jim se to hodilo, aspoň zakryl jejich vlastní pach a lovečtí psy je nemohli tak vystopovat.
„Podívej, určitě víš, proč jsem tě sem pozval“ promluvil s tlumeným hlasem první.
„Mám jisté tušení, ale povídej, třeba mě i něčím překvapíš“ vyzvídal druhý.
„Stojíme už měsíce na mrtvém bodě, sem tam nějaká malá akce, to Arapalu vůbec neškodí. Jestli to tak půjde dál, zemřeme sešlostí věkem a stejně se nic nezmění“ dořekl první a bouchl do stolu tak silně, až svíčka na talířku poskočila.
„Bohužel, musím s tebou souhlasit, tak povídej, jaké máš návrhy?“
„Ti cizinci, ano vím, dělají si vše podle sebe, jsou nevychovaní, namyšlení, nadutí a hrají si na velké hrdiny, ale sem tam nám už párkrát nevědomky pomohli. A co se týče napravování škod, které způsobili, sice jim to trvalo věčnost, ale nakonec uspěli. Možná by nebylo na škodu to s nimi zkusit, co myslíš?“ domluvil první a s tázavým pohledem sledoval reakci své spolusedícího.
„No podívej, já jim ani za mák nevěřím, nejednou jsme byly jen kousíček od prozrazení a mohli za to taky oni. Já je mezi nás rozhodně nepustím, nevěřím jim!“ protestoval druhý.
„No to ani já ne, mám zkušenosti jen s pár z nich, ale tak nemusí to mít zadarmo ne? Tak jim vymysli úkoly, které budou muset splnit, aby ti dokázali, že se jim dá věřit a uvidíme, co ty na to?“ dokončil s mírným úsměvem svou řeč první z nich.
„Ha! Tak teď si trefil hřebík na hlavičku. To je výborný nápad!“ pochvaloval si druhý „a pěkně jim to udělám těžké, aby si nemysleli, že se postaví na hlavu a já z nich padnu na zadek“ *rozesmál se*.
„Dobrá tedy, počkám si na ně u vchodu a jak se mi nebudou zdát, hned je zabiju a hotovo“ plácl rukou do stolu.
„Platí a pořádně si je ozkoušej a nezapomeň jim připomenout, že jakmile se do toho pustí, není cesta zpátky“ doplňoval první. Poté vstal, zfouknul svíčku a ve tmě odkráčel neznámo kam...