Lave menu


Předmluva

Již sto čtyřicet pět let nosí tato země nové národy... Sto dvacet let uplynulo od doby, kdy vyhnanci ze světa Britanie opustili své domovy a vydali se hledat nový svět, ve kterém by znovu obnovili zašlou krásu a moc svých království. Dávno zničená stará města - Britain, Yew, Trinsic či Minoc již neexistují, v rozvaliny je proměnily hordy démonů. A přece, jejich obrazy jsou stále v našich myslích.

Nová země byla příslibem nového, lepšího života. Ve své štědrosti dala vzniknout novým civilizacím. Avšak ani v těchto končinách nebylo vše tak snadné, jak uprchlíci doufali. Města rostou a padají do zapomnění a naopak zapomenuté národy znovu vystupují z hlubin na povrch. Tak tomu bylo i s Arapalem. Starobylou říší, která si chtěla podmanit svět a tato touha se jí stala osudnou. Pýcha předchází pád a říše Arapalu zmizela z povrchu zemského stejně rychle, jak získala svou moc. Po několika staletích už všichni věřili, že Arapalská říše nadobro zanikla. Svět doufal, že už nikdy tuto prokletou rasu nespatří, avšak i ty nejhorší noční můry se mohou změnit ve skutečnost. Arapal znovu povstal a se silou větrné bouře se vydal obnovit svou zašlou slávu a moc. Mnohé národy se mu postavily na odpor, avšak proti těmto nadlidským tvorům byli i ti nejudatnější bojovníci bezmocní. Ani dva nejvýznamnější městské státy, Toor a Merhaba, nemohly odolat po staletí rostoucí síle. Ve světě padalo jedno město po druhém až nezbyl nikdo, kdo by mohl Arapal zastavit. Tím se dovršila dávná legenda a Arapal získal neomezenou moc nad celým kontinentem.

V lesích zbylo jen několik slabých míst skrytého odboje. A v těchto místech přežívala naděje na nový řád světa a obnovu starých pořádků. Jedním z takových míst je osada Luminor, kterou národy vybudovaly ke konci války, aby se měly kde ukrýt a později se stala zrodem odboje. Arapalská nadvláda sice drží kontinent v ocelových kleštích, ale nic není ztraceno... Z příkladu Arapalu se lze něčemu přiučit, totiž že teprve čas ukáže, jak silná a jednotná je vláda tyrana a že čas může pomoci všem, kteří se pečlivě připravují na změnu. S postupem času totiž odboj sílí a nyní nastává ten pravý čas na vzpouru. Přidej se i ty, hrdinný dobrodruhu, a přidej svůj meč, luk, či knihu kouzel. Třeba to budeš právě ty, kdo rozhodne a přinutí Arapal zalézt znovu pod zem, kam patří!

Novinky

    24.06.2019, Z deníku lorda Gerwyna, Události

    19.10. 1087
    Opět si mohu gratulovat ke své předvídavosti, i když v některých případech bych se skutečně rád mýlil. Když jsem i přes Johnovo odmítání nechal připravit lodě, obával jsem se jejich nevyužití a toho, že o zkáze Gheeru se dozvím až z krystalu - pokud vůbec. Teď ale existuje naděje pro nás všechny. Touhle dobou by flotila měla kotvit už někde v divočině, kde se setká s gheerskými uprchlíky, kteří tam mají projít portálem. Pro ty, co nestojí na straně Tooru a Merhaby to znamená jedinou šanci na život, na život pod mou vládou. Na lodích bude vítán každý, kdo bude chtít plout. Worrmon dohlédne na to, že se ta evakuace nezvrhne v chaos. Nebude čas na dvě, tři plavby, budeme rádi když stihneme tu jednu.
    Doufám, ne, věřím že uspěje i Darro se svými úkoly. Musí z města dostat Johna, i kdyby to mělo stát nějaké životy našich. Pokud se evakuace podaří, tak se bez něj v následujících letech neobejdu. Pevninští budou potřebovat vůdce a já toho vůdce budu potřebovat na své straně. Nehodlám si do Říše přitáhnout jejich bratrovražedné boje. Musíme se také pokusit zachránit vše, co půjde z jejich umění. Jsem přesvědčen, že prostě nesmí dojít ke zničení historie, pevninští nesmí přijít o svou identitu tak, jako se to kdysi stalo našemu národu. Považuji za nezbytné poučit se z historie…
    A přiznám se, jsem zvědavý co se dočtu v jejich knihách.

    22.10. 1087
    Je nějaká cena za budoucnost příliš vysoká? Co o mě budou psát v kronikách? Tolik krve lemuje cestu, kterou jsem se vydal, že mi z toho je až zle. Mám ale volbu? Další ze skvělých mužů dnes zemřel, aby jiní mohli žít. Zemřel s úsměvem na rtech, zemřel mou rukou. Nemohl vidět své zasvěcené vrátit se do života, který jim daroval. Sedm dobrých mužů ztracených a přes sedm set zachráněných. Matematika se zdá prostá, ale pořád mi chybí porozumění tomu, co se doopravdy stalo na pevnině.
    Tahle hádanka ale musí jít stranou. Je sice důležitá, ale není naléhavá. Naléhavé je teď začít začleňovat příchozí do společnosti, aby čísla nezůstala pouhými čísly, ale stala se skutečností, stala se národem. Vím moc dobře, že to bude běh na dlouhou trať, kdy nám pod nohy bude házet klacky nedůvěra na obou stranách. U předků, vždyť ale nejsme zas až tolik rozdílní! Ještě, že se mám o koho opřít - ať už je to Gerra a Hammar se svými protějšky, nebo pevninští, co už nějakou dobu žijí mezi námi. A John… neumím si představit, jak by se tohle mohlo povést, kdyby Darro nezvládl splnit svůj úkol.

    23.06.2019, Na lodi, Události

    20. 10. 1087
    Na palubě vlajkové lodi panovala stejně ponurá nálada, jako na všech ostatních korábech. Zatímco ale na ostatních korábech se k sobě choulily skupinky utečenců, tahle loď byla plovoucím lazaretem. Kromě vzácného nákladu pro lorda Gerwyna se v kajutách rozléhal nářek zraněných, ošetřovaných léčiteli bez rozdílu původu.
    Darro se opíral o rám dveří jedné z kajut a zachmuřeně hleděl dovnitř. Připadal si tu navíc, ale vzhledem k tomu, co tahle Xarhaazka udělala pro jeho muže, když pomáhala krýt jejich ústup, to nejmenší co mohl udělat bylo tu prostě být. Byl by tak rád, kdyby ji slyšel naříkat - ona ale už dobrou půlhodinu nevydala ani hlásku a dva léčitelé kolem ní doslova kroužili bez odpočinku. Černá róba byla rozstříhaná na nemálo místech a z dálky nebylo téměř poznat, kde končí róba a kde začíná její kůže - až na místa pokrytá prosakujícími obvazy.
    Tmavovlasý Arapalec se nejspíš ztratil ve vlastních myšlenkách, nebo snad vzpomínkách na včerejšek. Snažil se vybavit si, jestli ji potkal ještě předtím, než ji trefil ten démon. Ze zamyšlení ho vytrhlo až tiché zasténání. Zasténání, po kterém oba léčitelé o půl kroku ustoupili. Zasténání, po kterém se kajutou rozhostilo zlověstné ticho. Na okamžik, jako by se doslova zastavil čas.
    “Je mi to líto,” řekl lámanou obecnou muž ve zlatavé róbě a zvedl se, aby i se svým pevninským kolegou šli za dalším pacientem. Ve dveřích se ještě zastavil na okamžik u Darra, jen aby mu lehce stiskl rameno a něco mu vtiskl do ruky. “Tohle jsme u ní našli, třeba ti to pomůže zjistit její jméno.” Jediným poděkováním mu bylo pokývnutí, po kterém se mladý velitel podíval do dlaně na odznak se zdobeným C, o kterém neměl ani zdání, co znamená.

    Jogh si dělala starosti. Ne z návratu do domoviny, i když ani ten ji klidnou nenechával, ale ze stavu svého manžela. Od zavření bran z Gheeru John téměř nepromluvil a jeho typická živelnost byla ta tam. Po vyplutí zkontroloval, že je o všechny na této lodi postaráno v rámci možností, a pak usnul. Spal do poledne druhého dne a i když jeho spánek zdaleka nebyl klidný, Jogh nikomu nedovolila Johna probudit. Během obléhání toho moc nenaspal a nic už nemohlo být tak naléhavé, aby to nepočkalo pár hodin.
    “Měla jsi mne vzbudit dřív,” zamumlal apaticky.
    “K čemu? Znáš snad něco z mořeplavby nebo chirurgie a léčitelství? O pevninské je postaráno tak dobře, jak jen to na lodi a v našem množství jde.”
    “Kolik... kolik se zachránilo?”
    “Třetina. Možná jen čtvrtina,” špitla Jogh. Zvědové a mágové před odplutím zkontrolovali některé cestovní krystaly a odnavigovali od nich k lodím pár uprchlíků, kteří znali magické cestování, ale většina obyvatel zůstala v Gheeru. Kdo ví, jaký je stihl osud? Od posledních uprchlíků věděl jen to, že civilisté se stáhli za severní hradby a Lucius svůj úkol splnil - teď byla řada na Johnovi. Vzal hlavu do dlaní a projel si prsty rozcuchané vlasy.
    “Slunce moje, udělal jsi, co se dalo,” pronesla naléhavě Jogh. John smutně pokýval hlavou.
    Než se vrátila s jídlem, znovu spal.
    Jogh ho nechala být a sama vyrazila zkontrolovat raněné. Darro trval na tom, že poplují na vlajkové lodi, i když Jogh by dala raději než této poctě přednost lodi, na které se tolik neumíralo. Za 24 hodin od vyplutí zemřelo už osm raněných a Jogh čekala, že během noci přibudou další. Nebyla léčitelka, ale mohla nosit obvazy, vodu, lektvary a masti a vyslechnout léčitele. Ale dnes byli všichni v jejím okolí podivně zamlklí. Až když si uvědomila, že i arapalští ji zvědavě pozorují, došlo jí, že ji dohnala její minulost. Arapalka z Gheeru. Ani naše, ani jejich. Během evakuace bylo šikovné mít na pobřeží někoho, kdo ovládal obě řeči, ale teď už byl čas klást si otázky.
    Jogh to rozčilovalo a tak zamířila do kajuty ke svému muži.
    “Nida,” oslovil ji Darro, když ho míjela, ale ona jen pokývla a prosmýkla se kolem něj. Nestála o rozhovory s Arapalci. Ne, když sama nevěděla, jak se s návratem na Zagan-Mar vyrovnat.
    Darro zopakoval to oslovení, tentokrát s větší dávkou naléhavosti v hlase. “Nida, dejte mi prosím chvíli.”
    Jogh se zastavila a ovládla chuť zaskřípat zuby. Otočila se k mladému veliteli. “Veliteli,” pozdravila arapalsky a s úctou.
    “Darro,” představil se tlumeně muž a lehce se jí uklonil. “Jak se daří regentovi, nida?” V jeho hlasu zazníval opravdový zájem. “A jak se daří vám?”
    “Můj muž odpočívá. V posledních dnech toho mnoho nenaspal. Ztráta města je... bolestná. Pro nás oba,” zamumlala.
    Díval se na ni a kývl. “Rozumím,” řekl tiše. “Pokud je něco co pro vás mohu udělat, dejte mi vědět. Byl bych vděčný, pokud bych s ním později mohl promluvit,” uklonil se lehce, snad na znamení respektu k regentově ženě.
    “Jistě. Až bude zase ve své kůži, pošlu ho za Vámi,” Jogh opětovala úklonu a kvapně se vzdálila. Když za sebou zavřela dveře kajuty, téměř si oddychla. Jen kdyby s každým zhoupnutím nebyla blíž své domovině.

    Darro mířil do další z kajut, ve kterých léčitelé bojovali o životy raněných. Už od návratu z Gheeru věděl, že jen málo z jeho lidí se vrací bez zranění, ale starost mu dělal kromě těch, které nechal ve městě, vlastně jen jeden jediný. Těm ve městě nepomůže jinak než modlitbou, ale u Draega snad mohli pomoct i léčitelé.
    Když ale přišel k jeho lůžku, ten plamínek naděje, co si živil v srdci, začal pohasínat. U lůžka bylo několik tlumeně diskutujících vojáků a jeden léčitel, pacientův dech se zdál klidný - spal. Rozhovor ale ustal v okamžiku, kdy si ho všimli, a v tu chvíli vstal i felčar, aby si s velitelem promluvil na chodbě korábu. Bylo jasné, že rozhovor nebude příjemný. Darro už předem sevřel pěst tak, až mu zapraskalo v kloubech, snad aby fyzická bolest na okamžik přebila tu, kterou ucítí ve svém nitru. A potom na chvíli jen poslouchal.
    “Díky za tvou službu,” byla jeho jediná slova, když se dotkl lehce léčitele na rameni po vyslechnutí Draegovy prognózy. Pak se otočil a odešel. Teď potřeboval být sám.

    John vstal kvečeru. Kupodivu už se zase cítil dobře. S pobaveným úšklebkem posnídal svou večeři a pak zamířil ven, najít Worrmona. Nebylo to nijak těžké, postarší Arapalec stál na palubě poblíž přídě, opíral se o zábradlí a díval se kupředu ve směru plavby. Viditelně zaslechl blížící se kroky a pootočil se, aby příchozího pozdravil pokývnutím.
    “Dobrý večer, regente,” řekl tlumeně obecnou se silným přízvukem. “Jsem rád, že se cítíte lépe. Začínali jsme mít starost.”
    Jindy by se John vesele zazubil a prohodil nějakou odlehčující poznámku, ale zas tak dobře se ještě necítil. Proto jen přikývl. “Dobrý večer, pane Worrmone. Chtěl bych Vám v prvé řadě poděkovat za pomoc, díky mužům Říše jsme dokázali zachránit víc lidí z pevniny. Mnohem víc.” John věděl, že Darrovi několik mužů chybělo a jeden byl vážně raněný. “A také se omluvil, že jsem nepoděkoval již včera.” Lehce se staršímu muži uklonil. Tato slova nebyla žádná formalita, myslel je vážně.
    Worrmon se na něj podíval. “Netřeba se omlouvat, byl jsem ve válce, vím, v jakém stavu je jeden po bitvě. Já se přiznám, že jsem chvíli pochyboval o plánu lorda Gerwyna, ale když jsme zakotvili a objevili se první lidé, najednou to vypadalo úplně jinak,” potřásl hlavou. “Teď už jen mohu věřit, že ten plán bude pokračovat, jak má.”
    “Nebyl jste jediný, kdo pochyboval,” odtušil John. “Čekají nás náročné roky. Ale žádné jiné možnosti nemohly zachránit tolik lidí, kolik bylo třeba. Budu jen doufat...” John se odmlčel, došel k zábradlí a podíval se k zádi. “Budu doufat, že přežijí. Nějak. Gheer zvládl sloužit mnoha různým pánům.”
    Arapalec se na něj zadíval. “Ano, Gheer sloužil mnoha pánům. Kdysi dávno jsem ho i já navštívil,” pousmál se.
    John se otočil zpátky k Worrmonovi. “Jak ten plán bude pokračovat?”
    “Lordův a vlastně i můj předpoklad je, že nějakou dobu bude přetrvávat nedůvěra - z obou stran. Je na nás všech, abychom ji překonali. Už teď začaly práce na jakési osadě na předměstí, která vašim lidem zajistí přístřešek. Území Říše je velké a prostoru je dostatek, stejně jako jídla - mimochodem i díky vaší pomoci v minulých letech. Tuším, že můj zeť ten plán nazval ‘dát jim prostor pro život’,” pousmál se lehce Worrmon, snad jako kdyby vyprávěl dobrý vtip. Potom se ale zadíval zpět na regenta. “Ale i já mám plán. Pro případ, kdyby jiné plány selhaly a považuji za férové vám o něm říci. Udělám vše pro to, aby Říše zůstala jednotná.”
    “Předpoklad nedůvěry je rozumný. Pomoct ji překonat bude ale zejména na nás, kteří už máme v překonávání předsudků náskok,” pousmál se na Worrmona. “‘Prostor pro život’ je dobrý plán, pokud se bude držet svého názvu.” Johnovi hlavou zavířila představa, jak se Worrmon snaží srovnat do svých škatulek rozmanitost pevniny, a jen s nejvyšším sebeovládáním nedal najevo pobavení. A také obavy. Sám si zdaleka nebyl jist, jak ochotně bude starý Arapalec překonávat svou vlastní nedůvěru.
    Worrmon si Johna zamyšleně měřil pohledem. “Nejspíš záleží na tom, jak si kdo ten název přebere,” pousmál se. “Sám znáte mého zetě. Nic není zadarmo, ale většinou si ani nikdo neuvědomí, že nějakou cenu platí,” zasmál se, jako by právě řekl dobrý vtip.
    John upřímně doufal, že Gerwyn opravdu zařídí, aby Gheeřané neměli ponětí, že nějakou cenu platí. Nechtěl si domýšlet, jak by to dopadlo, kdyby měli a rozhodli se nesouhlasit. Pozoroval starého Arapalce a byl si jist, že Worrmon by jistě neměl problém získat pro svůj plán další hlasy.

    Později toho večera stál u dveří Darrovy kajuty.
    “Dále,” ozvalo se zevnitř, když zaklepal, a tak nahlédl dovnitř.
    “Mohu?”
    Mladý velitel vstal z kavalce a pokynul Johnovi, ať vejde dál. “Jistě, regente. Jsem rád, že Vás vidím. Dlužím Vám omluvu.”
    “Omluvu? Já přišel poděkovat. A zeptat se na Tvého muže, toho raněného. A říkal jsem Ti už několikrát, že mi máš tykat,” dodal John.
    Při zmínce o raněném Arapalec lehce sevřel rty. “Omluvu za to, jak jsem s Vámi jednal při evakuaci. Možná byl Gheer ztracen, ale pořád jste regent,” pokývl krátce, ale John jen mávl rukou:
    “Udělal jsi, co bylo třeba,” konstatoval regent. “Kdybyste nebyli v Gheeru, zemřelo by nás mnohem víc.”
    Darro krátce pokývl. “Co se týče Draega...” Mladý velitel se odmlčel. Nemluvilo se mu lehce. “Bude záležet na dalších dvou dnech, kdy se ukáže, zda se mu vrátí cit do nohou.”
    John na okamžik zavřel oči. Všichni Darrovi muži byli ti nejlepší z Říše. Draeg měl jistě několik zasvěcených. Tři? Čtyři? Pět? Ti všichni obětovali svou sílu, obratnost nebo rychlost, aby on mohl být lepším vojákem Říše. A nyní mu hrozí ochrnutí, stav, ve kterém ani jeden z odkazů nebude moci plně využít. Znal už arapalskou kulturu dost na to, aby chápal pravděpodobné následky takové situace. Rozhlédl se po kajutě. “Nemáš tu něco k pití? Nejlépe něco ostrého, ale víno také poslouží.”
    Arapalec se na něj nejdřív podíval s trochu zvednutým obočím. V ten okamžik ale musel uznat, že Johnův návrh je nejspíš to nejrozumnější, co oba mohou udělat - alespoň pro následujících pár hodin. Nakonec prostě jenom kývnul. “Víno,” řekl a popošel k truhle v rohu, aby z ní vzápětí vytáhl láhev rudého vína. “Ale nemám sklenice, jsem jen voják,” dodal, zatímco podával otevřenou láhev staršímu muži.
    “Tak na vojáky. Na ty, kteří padli, abychom my mohli žít,” pozvedl regent láhev, napil se a podal ji zpátky Darrovi.

    19.06.2019, Kapitulace, Události

    19. 10. 1087
    Po té, co Arapalec prostrčil regenta portálem, zavládla kolem portálu panika. Regent opustil, byť ne dobrovolně město, do kterého proudili nepřátelé poblouznění bojem a vidinou rabování. Ti, co byli u portálu, se snažili co nejrychleji dostat do oválu jiskřivé magie, obránci i civilisté. Když tři magické brány zmizely, zaplnilo náměstí navzdory zvukům boje u bran zaražené ticho a strach.
    V tu chvíli na křižovatku u portálu přiběhlo od východní brány pět arapalských vojáků. Když spatřili, že je portál prázdný, jen si vyměnili pohledy a vrhli se bez dalšího rozmýšlení na merhabské vojáky tlačící obránce od prolomené jižní brány. Merhabští byli už téměř na náměstí a ani ostřílení arapalští vojáci v obraně nedokázali jejich postup zastavit, pouze zpomalit.
    Když někteří obránci od západní brány, kteří střídali své pozice, zahlédli, že merhabští jsou už téměř na křižovatce, vyrazili rozkaz nerozkaz k portálu. Nehodlali čekat, až je nepřítel sevře v kleštích. Podobně se zachovali i ti u východní brány: jakmile ustoupil první, další následovali jako lavina.
    Lucius zuřil, ale byl příliš daleko na to, aby mohl svou vůlí a svými rozkazy zcelit drobící se morálku obránců. Jako by ta hrstka vidláků a řemeslníků mohla udržet nápor vojáků Merhaby a Tooru na otevřeném prostranství! Skuteční vojáci, ti s výcvikem a disciplínou, zůstávali na svých pozicích a Lucius dobře věděl, že je jen otázka času, než budou zmasakrováni. Najednou z něj všechen vztek opadl a on s naprosto chladnou hlavou zamířil ke svému poslednímu úkolu. Přivítat útočníky.
    O chvíli později se od jižní brány ozval hlasitý výbuch a okolí zaplnil prach a létající úlomky opevnění. Celá brána a část hradeb se sesypala a rozletěla na merhabské útočníky pod ní a v její blízkosti. Mnohé zabila, ale především znemožnila průchod posilám z jihu.
    Obráncům od východní brány se téměř zázrakem podařilo přežít a tak v poměrně spořádané formaci ustupovali před toorskými ke křižovatce u portálu. Na křižovatce se setkali s obránci, kteří nyní celkem úspěšně odráželi merhabské vojáky z jihu: posily se k nim skrze suť jižní brány dostávaly pomalu a disciplína i umění arapalských mužů dodávaly Gheeřanům ztracenou kuráž. I západní obránci ustupovali ke křižovatce. Démoni je však z kdovíjakého pohnutí jejich pokřivených myslí nepronásledovali a pouze sledovali boje na křižovatce. Na několik okamžiků vypadala situace obránců vcelku nadějně.
    Poté se ale velká skupina démonů vydala ulicí vedoucí podél západních hradeb k severu. Obránci zůstávali kolem portálu, stále v naději, že se znovu objeví magický průchod a oni budou moci uniknout. Civilisté však viděli démony postupující městem a v panice se dali na útěk zpátky do severní části, do domnělého bezpečí vnitřního opevnění kolem paláce.
    Počet merhabských a toorských vojáků ve městě s každým úderem srdce rostl a magická brána se stále neobjevovala. Nakonec i obránci u portálu pochopili, že na tomto místě je čeká jen smrt a začali pomalým krokem ustupovat k severní bráně.
    Vtom se ze severu ozval křik, následovaný tak nenáviděným řevem.
    "Démoni v zádech! Záda!" křičel jeden z velitelů. Obránci se pokusili zrychlit svůj ústup, ale zároveň museli vykrývat útoky útočníků před sebou. Za jejich zády se ozývaly první nářky umírajících.
    Dukovi se však podařilo prodrat se davem k démonům. Na okamžik se mu podařilo odpoutat jejich pozornost od dětí a starců, ale tentokrát mu nikdo nepřišel na pomoc - v tlačenici na ulici by stejně nebylo možné napnout luk. Poslal několik stvůr k zemi a dal ostatním několik vteřin navíc, než ho démoni obklopili a rozervali na kusy.
    Potom se démoni dostali mezi civilisty, rozsévajíc smrt, a odřízli cestu na sever. Zbylí obránci, gheerští i pět Arapalců, a nejpomalejší z občanů, kteří se nestihli dostat k bráně dříve než démoni, zůstali stát. Byli obklíčeni ze všech stran, neboť z východních ulic postupovali toorští. Charakteristický zvuk spouštěné mříže znamenal ztrátu veškeré naděje na záchranu. Jediné, co mohli udělat bylo postavit se zády k sobě a nedat své životy úplně zadarmo. Následoval masakr, ze kterého nebylo úniku. Sarif s Fergasem jako by na tento moment čekali, drželi se poblíž přední linie a sledovali boj z blízka.
    Když poslední z gheerských obránců padl, obrátila se vojska Tooru a Merhaby k démonům před sebou. Nepřítel, který se jim zatím vyhýbal a který jim nepřímo pomohl získat město. Platí, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel? V tomto případě určitě ne. Jako první se na démony rozeběhl zoraiský válečník a se silným pokřikem dlouhou katanou rozsekl démona, který stál nejblíž. Jako by na tohle čekal, jako by na tuhle ránu schovával sílu celou bitvu. V patách se mu hnal boji poznamenaný reptalon a s chutí se zakousl do dalšího z démonů.
    "HABU!" zakřičel znovu a vojáci Merhaby a Tooru se pohnuli kupředu. Démoni, do té doby lačnící po boji a krvi bez ohledu na vlastní ztráty, však začli před vojskem Merhaby a Tooru ustupovat. Sarif rozkazem zorganizoval zdivočelé vojáky a za démony poslal menší jednotku zhruba 30 mužů. Zorai i jeho reptalon řvali a společně s vojáky hnali démony před sebou až k západní bráně. Tam merhabští podle Sarifova rozkazu zaujali obranné pozice, ty stejné, které ještě před pár minutami patřily gheerským. Démoni se posléze zastavili, na dohled z hradeb. Zoraiovi to však nestačilo a pronásledoval démony i mimo město. Jeho zběsilý křik i řev reptalona utichly příliš brzy a příliš náhle.
    Ve zmrzačeném městě nastal po dlouhých dnech klid.

    Zbytek vojska mezitím zajistil město a od východní brány, která jako jediná nebyla zabarikádovaná sutinami, toorští vlekli značně poškozené, ale dosud funkční beranidlo k severní bráně. Za ní se ukrývali všichni zbylí obyvatelé města až na těch pár, kteří zázrakem přežili řádění démonů i dvou armád ve městě. Ti teď byli jako zajatci odváděni do kasáren. Někteří z vojáků Merhaby a většina dobrodruhů se pustili do rabování domů.
    Když beranidlo dorazilo, předstoupil před linii vojska hrabě Fergas a mocným hlasem promluvil směrem k občanům v údolí:
    "Gheerští. Bitva je u konce. Není třeba prolévat další krev a umírat kvůli rozhodnutí vašich starých pánů. Já nejsem váš nepřítel, mými jedinými nepřáteli byli bývalí regentové Tern a John, kteří odmítli vydat, co mi právem náleží. To oni vás poslali proti mně, to oni vám nařídili město bránit vlastními životy namísto toho, aby se vzdali místa v paláci. Jejich vlastní pohodlí jim bylo přednější než vaše bezpečí. A všechny vaše životy vsadili v to, aby si to místo mohli udržet. Nepřeji si už více krve a věřím, že ani vy už nechcete více smrti v ulicích města, které je vaším domovem. Otevřete bránu, odevzdejte zbraně a bude vám zajištěno bezpečí v tomto městě, na jehož bezpečí nyní dohlédnu já, hrabě Fergas, právoplatný vládce Gheeru."
    I když si byl jistý, že ho muselo být slyšet, žádné odpovědi nebo reakce zpoza brány se nedočkal. Sevřel čelisti, vrátil se mezi své muže a za chvíli na bránu dopadla první rána beranidla.
    Teď už se z údolí, které do té doby bylo tiché napětím, mezi údery beranidla ozývaly hlasy. Křik, pláč a snad i vzájemné dohadování. Nikdo se neodvážil jít k bráně a pokoušet se odrazit útok beranidla. Snad už ani v severní části nebylo ozbrojeného obránce, který by tak mohl učinit. Všichni nejspíše dali svůj život u bran a při masakru na severojižní ulici.
    Bylo tak jen otázkou času, než severní brána padne. Když se tak stalo, nechal Fergas beranidlo stáhnout a vojsko toorských zaujalo pozice na prostranství před branou. Hrabě opět vystoupil před své muže, hleděl k bráně a vyčkával.
    Neuplynula ani hodina a na druhé straně brány se objevili tři muži. Přicházeli se zdviženýma rukama a beze zbraní a Fergas se spokojeně ušklíbl. Nemají vůdce. Hrabě nechal z nejbližších domů přinést tři židle a všichni čtyři se usadili k vyjednávání o osudu těch, kterým byla dosud vojenská štěstěna nakloněna. Nikdo z mužů, kteří usedli proti toorskému hraběti a vojevůdci nebyl hrdina, nikdo z nich nebyl ani voják. Byli to kupci, možná řemeslníci a strach udělal vyjednávání rychlé. Gheerští v podstatě odsouhlasili vše, co jim Fergas nadiktoval, aby si zachovali životy a šanci na alespoň trochu pohodlný život.
    Fergas, hrabě Tooru a nyní i Gheeru, byl spokojen.

    16.06.2019, Pád města, Události

    19. 10. 1087
    Bylo jich tu málo. To věděl každý z toho tuctu vojáků, které Darro vyslal do přední linie. Šest a šest, po dvou sehraných trojicích u každé z bran.
    Démonům na západě bylo naprosto jedno, jaké barvy nosí ti, co stojí před nimi. Byla to šestice, která se po boku dalších dostala mezi ně a kořist. Byla to šestice, která na rozdíl od jiných obránců byla sehraná a měla dobrý výcvik a dobrou výzbroj. Snad byli zagan-marští vojáci hnáni nenávistí, nebo touhou po odplatě za útok na svou domovinu, snad je hnal jen rozkaz jejich velitele, ale dělali vše, co mohli, aby zpomalili postup démonické hordy. Každý výpad střídala urputná obrana nebo úhyb, kryli se navzájem a ostří jejich kopí se zarývala pod kůži pekelných stvůr. Z dálky to možná vypadalo jako tanec, ale byl to tanec se smrtí.
    To šestice na východní straně měla v úvodu boje na okamžik výhodu. Lidem není jedno, s kým bojují, a útočníci se na krátký okamžik zarazili, když se mezi posilami objevily zlatavé pláště. V žáru bitvy nikdo protivníky nepočítal, několik vojáků v předních liniích zpomalilo a dalo tím šanci Arapalcům zařadit se mezi obránce, z nichž nejeden se tvářil stejně překvapeně jako jejich protivníci. V ten okamžik se ale mezi útočníky už ozýval nenávistný řev, snad jako by zjevení zlatých plášťů dalo toorským o důvod víc, proč dobývají město svého bývalého spojence. To už ale mezi útočníky přistálo několik šípů z dlouhých kovových luků, které nesli dva Arapalci.
    “Vidíte je! Zaprodali se! Zrádci pevniny!” znělo nad řadami útočících vojáků a během okamžiku opět zařinčel kov o kov, jak se setkaly obě strany v prostoru proražené brány. V tu chvíli byly zapomenuty sváry Gheeru a Arapalu, teď nezáleželo na jazyku, kterým kdo mluví, ani na jeho původu. Teď je spojovala krev, která se rozlévala po kamenné dlažbě.

    Městem najednou pronikl ostrý zvuk mučeného kovu. Vzápětí se zuřivě rozezněl zvon. Poplach! Jihovýchodní brána byla prolomena a merhabští začali také pronikat do města. Darro křikl úsporný povel ve své mateřštině a jeho dva vojáci pustili na zem knihy a společně s obyvateli Gheeru se hnali pomoct obráncům v jižní bráně. Jako na zavolanou se v tu chvíli na portálu objevila další magická brána a z ní vyšlo pět Arapalců, které poslal s Gwalkou Kyraenne do Min-Nocu. Nebyl čas ptát se, co tu dělají tak brzy. Stačilo pár slov a pětice se také hnala k jižní bráně, bez váhání, bez pochybností. Tam byl jejich úkol a překvapeným a nedůvěřivým pohledům gheerských nevěnovali sebemenší pozornost.
    Kyraenne, která z brány vystoupila po nich, také neváhala. Její plány byly původně jiné, ale poznala průšvih, když do nějakého vkročila. A tohle byl pořádný průšvih. Během chvilky si našla vhodné místo a už metala po útočnících výboji i ohněm.
    Darro se rozhlédl kolem portálu. Pátral po svém vlastním úkolu, se kterým sem byl vyslán.

    Arapalci zaměstnaní na západě i na východě nevěnovali poplachu pozornost. Až když se později nad městem rozeznělo několik krátkých hvízdnutí následovaných dlouhým, zpozorněli. Signál se párkrát zopakoval, snad aby byla jistota, že bude rozeznán. U bran se nejdříve rozeznělo hlasité zpěvavé “dahar!”, následované opatrnější ozvěnou v obecné “zpět”. Teď už bylo jasné, že ten signál byl povelem k pomalému ústupu. U všech bran se Arapalci sevřeli blíže k sobě jen kousek před nejužším dostupným místem. Měli, nebo spíše museli, dát gheerským okamžik na nadechnutí, okamžik, co budou oni potřebovat k ústupu do portálu.
    Za pár minut se zopakoval hvízdavý signál, aby ohlásil začátek ústupu Arapalců. Ten hvizd ale jako by vyprovokoval démony na západě k ještě většímu náporu.
    “Dělejte, couvejte!” zařval na ně Duke, připravený v druhé řadě. Jeden z Arapalců se po něm napůl otočil, aby mu kývl. Naneštěstí si přesně ten okamžik zvolil k útoku jeden větších démonů a dlouhými drápy na konci svého pařátu srazil nepozorného muže k zemi. Zbroj muži příliš nepomohla, proti síle démona byla skoro jako papír.
    “Do hajzlu,” zaklel Duke. “Ve Skalboru jsem je zabíjel a teď jim budu chránit prdele,” zabručel tlumeně, ale vzápětí se s řevem vrhl dopředu, čímž spolu se svými spolubojovníky umožnil zbylým Arapalcům odtáhnout svého soukmenovce z bojiště směrem k portálu. Zůstala za ním jen dlouhá krvavá šmouha.
    Na východní straně hradeb se boj zdál být po dlouhou dobu organizovanější. Na místo téměř bezhlavého vrhání se proti nepřátelům se útočníci snažili prorazit blok obránců, který nahradil v průchodu vyvrácená vrata. A obrana se držela, dokud útočníci nevynesli další ze svých trumfů - těžké kuše. Nejdříve si jich všiml jeden z lučištníků, jeho zpěvavému výkřiku ale věnovali pozornost pouze jeho soukmenovci - ostatní neměli šanci porozumět. A ani porozumění nezajistilo včasnost reakce. Tětivy luků zpívaly, ale nejen šípy, ale i šipky z kuší se zarývaly do bojujících mas. Hvízdavý signál tu téměř zanikl v hluku boje a nářku zraněných. Téměř.
    Jedné postavy si ale ani lučištníci zatím nevšimli. Mezi útočícími kušiníky se objevila Xarhaazka, která jim ukazovala na několik protivníků. S další salvou z kuší padli k zemi další z obránců.
    “Uhněte, padejte,” hulákal jeden z gheerských, když se tlačil před Arapalce, aby je nasměroval zpět k portálu. V rukou měl obrovskou pavézu, podobně jako další dva muži. Museli překročit několik těl, ze kterých trčely šipky, včetně jednoho z Arapalců, který dostal několik zásahů do hrudníku. Zdálo se, že mají v plánu zablokovat průchod na tak dlouho, jak jen to bude možné.

    John jako obvykle tiše nadával. Nemusel být voják, aby mu bylo jasné, že město padne brzy. Spořádané tempo u magických portálů se změnilo v panickou tlačenici. Kolik jich stihlo projít? Ne dost, ne dost!
    “Johne,” promluvil na něj Darro. “Jdeme.” Za velitelem stáli jeho muži, zdaleka ne všichni a dva z nich mezi sebou na provizorních nosítkách nesli raněného. Společně s nimi tam byla vzpurně se tvářící Gwalka Kyraenne.
    John na něj chvíli nechápavě koukal. “Nejdeme, ještě neprošli všichni,” namítl, i když dobře věděl, že to všichni stihnout nemohou.
    V tu chvíli se od jižní brány ozval vítězoslavný řev, který mohl znamenat jediné. Obrana po ústupu arapalských nevydržela. Darro zavelel svým mužům a pak odložil stranou veškerý respekt a úctu a nekompromisně nacpal Johna do nejbližšího portálu.
    “Zbláznil ses?” křikl na něj John, když se velitel Arapalců objevil na západním pobřeží Draktary. Mořský vánek byl příjemnou změnou po pachu města, ale John mu nevěnoval pozornost. Darro zase nevěnoval pozornost regentovi, jen ho držel, aby mu zabránil projít zpátky do města, a sledoval portály, z nichž klopýtali stále další a další obyvatelé Gheeru i jeho obránci.
    “Zrušit brány,” zavelel po několika vteřinách k mágům, kteří je udržovali. “Zrušit! Město padlo!” štěkl znovu, když na něj ti tři zmateně hleděli. Pomyslel si něco neslušného o disciplíně a obrátil se k Johnovi: “Jestli ty brány nezruší,” pronesl rychle ve své mateřštině, “během okamžiku sem jimi projde to, co právě teď smetlo zbytek Tvého města. A mých mužů.”
    John zlomek vteřiny váhal a pak zaklel. Pobřeží bylo plné uprchlíků, kteří čekali na převoz na koráby, které kotvily dál na moři. Kdyby sem vpadli vojáci Tooru nebo Merhaby nebo nedejbože démoni, proměnili by evakuaci v masakr. “Zrušte je. Hned!” křikl na mágy a ti okamžitě portály uzavřeli. “Město padlo,” pronesl vyčerpaně.

    13.06.2019, Pomoc ze Zagan-Mar, Události

    19. 10. 1087
    Darro byl v prvním člunu, který přirazil ke břehu. Několik okamžiků na sebe s fareanským mágem, který tam na ně čekal, jen hleděli, jakoby si nebyli jistí tím, že si budou navzájem rozumět.
    "Lord Gerwyn… posílá pozdravy," promluvil nakonec tmavovlasý voják nejistou obecnou a pokývl. Tím snad jako by přiměl mága k nadechnutí a odpovědi, která potvrdila jeho identitu. Ne, že by předtím někdo čekal zradu, ale jeden nemůže nikdy být dost opatrný, když se vyloďuje na v podstatě nepřátelském území. Během okamžiku už vojáci signalizovali zpět vlajkové lodi, ale to bylo nejspíš čekajícímu Ravenovi úplně jedno, protože zrovna překvapeně sledoval, komu to jeden z válečníků pomáhá vystoupit na břeh.
    "Nida," pokývl lehce válečník, když konečně pustil ruku tmavovlasé gwalky. Z jeho hlasu byl znát respekt, nebo snad strach?
    "Kyro?" vyvalil oči farean a vzápětí se celá arapalská jednotka stala ne zcela dobrovolnými svědky jejich vítání. Darro jim dal ale jen několik vteřin, než si hlasitě odkašlal.
    "Na tohle… není čas. Pokračujeme v plánu? Paní, Vaši bránu prosím. A Vy," kývl k Ravenovi. "Vy tu Vaši."
    Kyraenne se ihned pustila do kouzlení.
    "Proč jsem tu měl být, když jsi jim mohla udělat bránu ty?" začal se ptát farean.
    Gwalka dokončila kouzlo a ustoupila, aby do portálu pustila pět vojáků. "Nejdeme do Gheeru," odpověděla Ravenovi a i ona vstoupila do portálu.
    Tmavovlasý velitel zbývajících se obrátil k fareanovi. "Bránu, není čas," sykl. Viditelně nehodlal diskutovat.
    "Vas Rel Por" byla nejspíše jediná přijatelná odpověď. A neměl ani šanci se nad tím zamyslet, protože Darro na něj jen zavrčel, ať udržuje průchod aktivní a s rukou na jílci meče vešel do pableskujícího portálu, jen aby ho v těsném závěsu následoval zbytek jednotky.

    Neměl ani vteřinu na myšlenku, jaký to byl pocit být poprvé v životě přenesen kouzlem. Darrovy plíce naplnil vzduch, nebo spíše kouř, který plnil ulice obléhaného města. Uši mu naplnil jen trochu vzdálený hluk boje. Všiml si překvapených pohledů místních, ale neměl čas je začít uklidňovat. Byl příliš mladý na to, aby si pamatoval válku, ale jeho výcvik ho nezklamal. Rychle se rozhlédl a získal přehled o situaci - podle jeho nejlepšího odhadu přijeli pozdě na to, aby zachránili všechny. Musel ale udělat vše pro to, aby splnil lordovy rozkazy.
    Jeho muži se k němu připojili doslova v řádu vteřin a tmavovlasý velitel jim rozdal několik rychlých pokynů ve své mateřštině. Následovalo pouhé kývnutí a ozbrojenci se rozmístili kolem portálu.
    "Kde je regent?" obrátil se velitel k nejbližšímu místnímu a poprvé od průchodu portálem promluvil obecnou.

    Regent procházel mezi občany Gheeru, kteří se shromažďovali v severní části města k evakuaci. Každý nesl jen malé zavazadlo s tím nejnutnějším, co potřebovali na cestu. Většinu svých majetků zanechají tady, protože prioritou je zachránit životy - tolik, kolik půjde. Hleděl na jejich tváře, vyplašené, sem tam odhodlané a myšlenky měl neveselé.
    Prohra se mu těžko přiznávala. Kolik let, kolik dlouhých let se s Ternem snažili o osvobození Gheeru od diktátu ze Skalboru a když se to konečně podařilo, jeho bývalí spojenci mu vrazili dýku do břicha. Gerwyn odmítl nechat na pevnině krvácet své lidi, ale nabídl alespoň azyl. A John teď měl své milované město přenechat zrádcům...
    Z města přiběhl poslíček. “Pane regente! Jsou tady.”
    John pokývl a zamířil k portálu. Už jak se prodíral mezi lidmi, cítil, jak se atmosféra mění. A když spatřil portál obklopený desítkou arapalských vojáků v plné zbroji, i jemu samotnému přeběhl mráz po zádech. Na krátký okamžik ho přepadly pochyby, zda neměli ustoupit na Theroru, ale tuhle variantu zvažovali a nakonec zavrhli jako neudržitelnou. Luminor byl malý a Foxhole ještě menší - nikdy by nebyli schopni pojmout všechny uprchlíky z Gheeru. Zatřepal hlavou, aby zahnal černé myšlenky a prohlédl si Arapalce důkladněji. Poznal velitele jednotky ze své dřívější návštěvy ostrova a teď k němu zamířil.
    “Buď vítán, Darro.”
    “Regente.” Arapalec si položil pěst na hruď a lehce uklonil hlavu. Chvíli na sebe hleděli mlčky - Arapalec ctil, že je hostem, a John oddaloval nevyhnutelné, jak daleko se dalo.
    “Dobrá,” odkašlal si nakonec. “Jsme připraveni.”
    Mladší muž rychle kývl. “Váš mág má držet průchod, mí muži pomohou bránit do poslední chvíle. Víte o knihovně? Je připravena?” Mluvil rychle svou mateřštinou, věděl že John jí rozumí.
    “Knihovna je nachystaná,” odpověděl mu John obecnou. Okolo postávající gheerští je sledovali se špatně skrývanými obavami. Kdo ví, co se jim honí hlavou. “Tvoji muži budou nejlépe využiti u západní a východní brány,” ukázal k oběma bránám.
    Odpovědí mu bylo další rychlé kývnutí, po kterém se mladý velitel otočil a křikl pár slov ve zpěvavé arapalštině. Nečekal na žádnou odpověď, ani žádná nepřišla. Místo toho se dvě trojice rozběhly k západnímu valu a dvě k východní bráně. Zbylí dva muži se ani nehnuli. Darro se opět otočil k regentovi a tentokrát promluvil svou nejistou obecnou. Nejspíše ho napadlo, že John bude vděčný, pokud se o to bude snažit - alespoň nebude muset překládat. “Ať začnou procházet na druhou stranu, bezbranní první. O knihovnu se postaráme,” řekl a ukázal na sebe a své dva muže.
    John se rozhlédl mezi shromážděnými. Našel dva mágy a poslal je první. Za chvíli se pod krystaly objevily další dvě brány. John se otočil k nervózním obyvatelům: “Vše probíhá podle plánu. Procházejte pomalu a respektujte pokyny zagan-marských.” Pozoroval, jak první Gheeřané váhavě prošli portálem. Evakuace města začala.

    Nebyl ale čas na smutek. Pohledem našel velitele svých zvědů, zhruba třicetiletého Fareana a kývl na něj. Společně zamířili proti proudu uprchlíků do paláce.
    “Víš, co máš dělat, Neldione?” zeptal se ho tlumeným hlasem, když mu ve svém pokoji předal malý balíček zabalený do štosu látky.
    Farean přikývl a opatrně uložil balíček do brašny.
    “Dobrá. Raději bych Tě měl s sebou,” povzdechl si regent.
    Neldion se pousmál. “Budu užitečnější tady. Kdo jiný by Ti jinak obstarával informace?”
    “Pravda. Hodně štěstí, příteli.” John sledoval, jak Farean zmizel, a přemýšlel, jestli ho ještě někdy uvidí.
    Po chvíli se vrátil zpátky do města.
    “Lucie?!” Starý vousatý velitel gheerské obrany stál na jižní hradbě a teď k regentovi otočil zakrvácený a špinavý obličej. Kývl na něj, štěkl pár povelů důstojníkovi vedle sebe a slezl z hradby.
    “Potřebuji hodinu. Až projdou poslední civilisté, stáhni tolik mužů, kolik můžeš postrádat, a nech je projít. Poslední půjdou Darrovi Arapalci a pak bránu zrušíme.”
    “Já vím,” přerušil ho velitel, “nejsem ještě tak starý, abych zapomínal, co do nás hučíš poslední dva dny. Musíme krýt Riala, než sejme krystaly. Pak zachránit tolik obránců, kolik půjde, pustit útočníky do města a pěkně je přivítat. Ale nezapomeň, cos mi slíbil,” zapíchl prst v plátové rukavici do Johnovy hrudi.
    “Žádné hrdinství, postarat se o lidi. Ani já nezapomínám, co do mne hučíš poslední týden,” zašklebil se na velitele. Když stařec zamračeně pokývl a vrátil se na svůj post, John se rozhlédl po městě. Evakuační práce byly v plném proudu, tucet runových vojáků na nějaký čas zvrátil síly u bran ve prospěch obránců, civilisté plynule mizeli v portálu a společně s nimi i knihy, svitky a obrazy, vše, co Gerwyn označil kulturním bohatstvím národů pevniny.
    Teď už byl čas na smutek.

forum dp2 ozveny dp2 obchodna vyveska
soubory ke stazeni
privesky dp2